Richard Dübell 1.10.2007 | Moravska Bastei MOBA

Internetový obchod

Richard Dübell 1.10.2007

Pane Dübelle, souhlasíte s tím, že Ďáblova bible je především příběhem o lásce (o síle lásky) na pozadí historických událostí? Nemám tím na mysli pouze milostný cit (vztah Andreje a Jolanty, Cypriána a Agnes), ale vůbec křesťanské lásky k bližnímu, která má v románu mnoho podob (vztah Niklase Wieganta k Agnes, Melchiora Khlesla k Cypriánovi, Jolanty k Václavovi, vztah Pavla a Bučouna. Odpovídal by tomu ostatně i citát z úvodu Vašeho románu.
 
Mám radost, že mi konečně jednou někdo položil otázku, která se týká ústředního tématu mé knihy. Ano, láska je opravdu hlavní téma mého románu; pracovní název mé knihy zněl původně Největší z trojice v souvislosti s prvním dopisem Korinťanům, v němž se říká toto: „A tak zůstává víra, naděje, láska – ale největší z té trojice je láska.“ Augustinův citát pak tvoří jakési motto knihy - myslím, že dobře vyjadřuje vztahy hlavních hrdinů, kteří se častokrát vzdávají sami sebe (Jolanta, Pavel, Andrej) nebo alespoň svých přesvědčení (Cyprián, Agnes), aby vyhověli své lásce.
 
Kdy Vás poprvé napadlo, že hlavním tématem knihy nebude příběh Rudolfa Habsburského, tohoto - užijeme-li Vašich slov - „alchymisty na císařském trůně, sběratele cenností a kuriozit a také neurotika,“ nýbrž příběh Codexu Gigas a lidí s touto knihou nějakým způsobem spojených?
 
Intenzivně jsem pracoval na svém plánovaném románu o císaři Rudolfovi a měl jsem již také hotových několik kapitol, když mi náhle bylo stále zřejmější, že ten příběh chci vyprávět zcela jinak. Měl jsem pocit, že jsem dosud nenašel nic, co by můj příběh odlišilo od všech ostatních příběhů, které se odehrávají ve stejné době a na stejném místě. Zároveň jsem však věděl, že chci, aby císař Rudolf v mém románu zaujímal význačné místo, a já začínal tušit, že řešení se snad nachází ve všech těch podivuhodných, bizarních pokladech v jeho muzeu kuriozit, takže jsem se vydal právě touto cestou. Přitom jsem narazil na Codex gigas. Okamžitě jsem viděl možnosti, které se tím nabízely. Ale jak už jsem řekl, než jsem došel až do tohoto bodu, musel jsem popsat sto stran, které pak skončily v koši…
 
Inspirovala Vás při psaní Ďáblovy bible slavná kniha Jméno růže U. Eca? Třebaže jsou to dvě v mnohém značně odlišné knihy z různého historického období, některé styčné motivy bychom zde přece jen našli (tajemné prostředí kláštera, silná touha po vědění, nebezpečí fanatizmu, kriminální zápletka kolem tajemného rukopisu).
 
Abych byl zcela upřímný, román Jméno růže pro mě představuje poněkud nevyrovnanou směs filosofických pojednání a obyčejného detektivního románu. Takže v tomto smyslu nevnímám Ecův román jako nějaký inspirační zdroj mé knihy. Věci, o kterých jste hovořil – prostředí kláštera, lidská touha po vědění (i za cenu vlastního zničení), zdánlivá i skutečná exotičnost středověku, která nás bude stále znovu zasvěcovat do tajů a hádanek starých artefaktů , pro mne představují jakýsi impulz pro moji fantazii. Pak začínám vyprávět příběhy.
 
Dovolte mi poněkud osobní otázku. Jaký je Váš vztah ke katolické církvi? Ve Vašem románu vyznívá působení katolické církve, třebaže hovoříme o událostech z konce 16. století, značně negativně (neustálé soupeření o moc, netolerance, fanatizmus), páter Xavier je zřejmě nejzápornější postava celého románu, zdaleka však není jediný. Téměř všechny postavy, které jsou v románu nějak spojeny s církví, jsou vlastně záporné, třebaže se (jako např. černí mniši Pavel a Bučoun) dopouští zla ve snaze ochránit dobro...
 
Tato otázka je pro věřícího křesťana vždy vítaná a zároveň obtížná. Vítaná, protože se člověku nabízí možnost pranýřovat chyby církve, obtížná, protože církev je dnes v jistém smyslu „výsledkem“ naší víry, která se utvářela po dvě tisíciletí, a i pro ni musí platit, že nikdo není úplně bez chyby. Proto v žádném případě nepovažuji svůj román za jakési „veřejné prohlášení“ proti katolické církvi. Církev a její zástupci hrají roli, která je ovšem velmi důležitá, neboť i Ďáblova bible vznikala výlučně v církevním prostředí. Co se týká postav, které církev zastupují, snažil jsem se zdůraznit to, že i církevní činitelé jsou pouze lidé. A tak se v mém románu vyskytují postavy, které mají negativní charakter, jako například kardinál de Gaete, kardinál Madruzzo nebo páter Xavier, dále ubozí lidé, kteří se podobají korouhvičkám ve větru, třeba generální vikář Loyasa, vnitřně rozervané postavy, např. Pavel, páter Hernando, opat Martin, ovšem také stateční muži jako třeba biskup Khlesl nebo kardinál Facchinetti. Nicméně nejvýznamnější roli pro naši křesťanskou víru má páter Hernando: je jediný, kdo nakonec prohlédne, že se dopustil chyby, a bez ohledu na vlastní oběť usiluje o to, aby svou chybu napravil. Na jeho charakteru je patrná síla křesťanství, jak nám ji předává Nový zákon: hříšníkům bude odpuštěno, když se budou snažit obrátit na správnou cestu.
 
Značně negativně - a někdy též komicky - působí ve Vašem románu postavy říšského barona Rožmberka a vrchního zemského soudce Lobkovice. Našel jste někde v historických pramenech údaje, které by odpovídaly Vašim charakteristikám, nebo jste zde pouze povolil uzdu své fantazii?
 
Než jsem nechal obě historické postavy vystupovat ve svém románu, snažil jsem se o nich získat tolik informací, kolik jsem jen mohl. Samozřejmě mi byl znám rozpor mezi skutečnými osobami a románovými postavami, ale když jsem je měl k dispozici, dovolil jsem si trochu té nadsázky. Oba pánové jsou v pozici přetěžovaných, frustrovaných a v podstatě ustrašených dvořanů císaře Rudolfa, který je zaměstnán hlavně sám sebou. Pro tyto lidi může mít člověk pochopení – stále znovu se v nich probouzela naděje, že se císař bude konečně věnovat svým státnickým povinnostem, a pak opět přicházela deziluze, když Rudolf opětovně upadal do své neurózy. Bylo by bývalo samozřejmě možné vymyslet si jména těchto vysoce postavených mužů, ale z dramatických důvodů mi připadalo zajímavější, když nechám ve svém románu vystupovat skutečné říšské zaměstnance – Rožmberka a Lobkovice. Doufám, že se mi v doslovu podařilo ozřejmit, že ve skutečnosti měli oba pánové jistě mnohem profesionálnější formát.
Jaký je Váš vztah k Čechám? Navštívil jste některá místa, která popisujete ve své knize? Zajímal by mě speciálně Váš vztah k Praze, která ve Vašem románu zaujímá významné místo. Domníváte se, že je Praha počátku jednadvacátého století už jen další z mnoha moderních evropských metropolí, nebo si stále zachovává onu magičnost, kterou jste zobrazil ve své knize?
 
Čechy pro mne představovaly vždy zemi se starobylou kulturou a krásnou krajinou a kromě toho – dokud politické poměry rozdělovaly jako mohutná zeď Evropu – v sobě měly vždy něco tajuplného. Je dobře, že je tato dělící čára už jen minulostí, zjišťuji však, že něco z té tajuplnosti si pro mne tato země stále uchovala. Přímo se tedy nabízelo, abych dal této zemi v románu tolik prostoru, kolik jen bylo možné. To platí také pro Prahu, kterou jsem před tím, než jsem pátral po Ďáblově bibli, znal pouze z jedné návštěvy v osmdesátých letech a byl jsem fascinován směsí širokých náměstí a úzkých uliček, životní radosti a melancholie. Ještě dnes mám v knihovně fotografickou publikaci, jejíž text je v češtině, a tudíž byl pro mne nesrozumitelný, ale kterou jsem často bral do ruky a těšil se z ní – ještě dávno před tím, než jsem si naplánoval, že bych Prahu navštívil kvůli Ďáblově bibli. Zkoušel jsem dostat něco z toho pocitu, který u mne Praha vždy vyvolávala, do svého díla: důkazem toho je nadšení Niklase Wieganta pro toto nádherné město.
Vedle Prahy jsem samozřejmě navštívil také Podlažice a Broumov. Bohužel jsem si neuvědomil, že bych mohl v sousedství Podlažic, v Chrudimi, potkat dr. Jana Frolíka, jehož fascinující archeologické nálezy na starém mnišském hřbitově v Podlažicích mi pomohly při psaní mé knihy. Dr. Frolík mě v mém pátrání velmi podporoval, proto bych mu rád z celého srdce poděkoval. Při mé návštěvě v Broumově jsem se dostal zcela nečekaně do oblasti skalních měst Adršpach a Teplice. Touto skalní krajinou jsem byl natolik uchvácen, že jsem ji zkrátka ve svém románu musel využít. Ve skutečnosti by touto krajinou Andrej a Cyprián nikdy neprojížděli, neboť by pro ně tato cesta znamenala nesmyslnou zajížďku.
A co se týká Prahy na počátku jednadvacátého století? Jsem přesvědčen, že právě v rostoucím počtu supermoderních metropolí, které nemají žádnou vlastní historii, zaujímají města jako Praha zvláštní místo. Stavíme přece na naší minulosti a život v dnešní době by nebyl možný bez vymožeností středověkých měst. Pokud člověk není s tímto dědictvím konfrontován jen prostřednictví muzeí, ale pokud v něm může žít, právě tak jako je tomu v Praze, teprve pak se jakožto obyvatel města ocitá ve skutečné rovnováze.
 
 
S Richardem Dübellem hovořil Lukáš Kratochvíl
Partneři

Copyright © 2017 Moravská Bastei MOBA,s. r. o. All rights reserved.
Internetový obchod EasyShop® 3.9 © IT STUDIO s.r.o.