Záhada kamene mudrců

Popis produktu

"Nový historický thriller Jana Bauera nás zavede do druhé poloviny 16. století, do doby panování císaře Rudolfa II. Kdesi v Praze je prý od časů Karla IV. ukryt recept na kámen mudrců. Pátrají po něm všichni alchymisté, včetně učeného Angličana Johna Deeho a jeho přítele Edwarda Kelleyho, tajemný hrabě Bragadino, císařský antikvář Ottavio Strada i bratři Tovaryšstva Ježíšova. Cesta k tomuto receptu slibujícímu výrobu zlata i elixír věčného mládí vede do ponurých uliček pražského ghetta, do záhadného podzemí královského hradu a do jednoho jihočeského kláštera. Rudolfinské Čechy se stávají dějištěm dramatických událostí, v nichž jde příliš často o život. Je onen alchymistický recept pouhou legendou, nebo skutečností? Kdo z těch, kteří o něj usilují s leckdy ne právě chvályhodnými úmysly, se ho nakonec zmocní? Ukázka z knihy Nebývalo zvykem, aby si řádový generál zval k sobě mladšího bibliotekáře. A vlastně nejen to. Co Collegium Romanum stojí, ještě se tak nikdy nestalo. Není proto divu, že v Šimonovi Dlouhoveském pořádně hrklo, když mu jeho přímý nadřízený, starší bibliotekář Giovanni Sparone, pomenší, mírně olysalý, s tváří bílou jako zeď a s očima stále sklopenýma k zemi, sdělil tu novinu. Svatý Bože, co mu může generál František Borgia, první muž Tovaryšstva Ježíšova chtít? Kdyby se mu zachtělo některé z četných v bibliotéce shromážděných knih, určitě by se obrátil na otce Giovanniho. Pokud však žádá jeho, mladšího bibliotekáře, bude v tom zajisté něco osobního. Šimon si dlouhými hubenými prsty uhladil svůj černý talár a v duchu zpytoval své svědomí. Že by se nevědomky dopustil něčeho, co by bylo v rozporu s přísnými řádovými regulemi? Že by se dost nevěnoval duchovním cvičením? Či se dopustil něčeho, na co nemá odvahu ani pomyslet? Ale na dlouhé uvažování neměl čas. Věděl, že nemůže nechat generála řádu čekat. Pokorně nahrbil své hubené vytáhlé tělo a směrem k otci Giovannimu trochu zastřeným hlasem uctivě pronesl: „Už pospíchám.“„Bůh provázej tvé kroky, bratře,“ uslyšel staršího bibliotekáře za svými zády. Byl však nenadálým pozváním příliš rozrušen, než aby se otočil, jak by velela stálá zdvořilost panující mezi členy Tovaryštva Ježíšova.Knihovna zabírala dva rozlehlé sály v přízemí. Šimon musel odtud nejdříve projít dlouhou chodbou, pak ještě refektářem, minout vchod do kaple, před nímž se směrem k oltáři rychle přežehnal křížem a naznačil pokleknutí, a pak vyšel po širokém mramorovém schodišti až do druhého patra, odkud se mu z oken otevíral pohled na nedaleký Andělský hrad, kdysi dávno mauzoleum císaře Hadriána, nyní papežské vězení. Cestou mladšího bibliotekáře napadlo, že se možná ničím neprovinil, ale generál ho chce pověřit nějakou důležitou misií. Snad ho chce poslat šířit křesťanskou víru a slovo Páně někam na západ do Nového světa, nebo možná opačným směrem do Indie či do Kitaje. Šimon by tak jistě zúročil znalosti arabštiny a perštiny a snad by přitom prokázal stejnou sílu a stejné odhodlání jako třeba František Xaverský. Mladší bibliotekář se při tom pomyšlení až maličko zachvěl, ale hned vzápětí se zastyděl nad tím, s jakou opovážlivostí se oddává snění a troufalým nápadům. „Otec generál tě už očekává, bratře,“ řekl mu v předpokoji generálův sekretář, přísně vyhlížející zcela holohlavý mužík s obličejem poďobaným od neštovic. Šimon v té chvíli ucítil, jak mu jakási neviditelná ruka sevřela žaludek, a celý rozechvělý vstoupil do pracovny Františka Borgii. Generál v celé své mohutnosti stál za stolem a pozorně se podíval na příchozího. Bibliotekář se v té chvíli polekal, že musí i on slyšet jeho rozčilením hlasitě tlukoucí srdce, rychle sklopil oči k zemi a zabodl pohled do špiček svých bot.„Pochválen buď Ježíš Kristus!“ hlesl a málem se přitom zadýchal. „Až na věky!“ odpověděl rozvážně generál a pozorně si Šimona prohlížel. Chvíli panovalo v místnosti ticho. František Borgia, vysoký prošedivělý kněz s nosem zahnutým jako skoba či orlí zoban, který mu dodával dravčího vzezření, soustředěně přemýšlel, zda je příchozí ten pravý člověk pro úkol, který mu hodlal svěřit. Ve svém přísně logicky uvažujícím mozku zvažoval všechna pro i proti. Mladší bibliotekář mu připadal příliš mladý, navenek poněkud nervózní, zdál se mu ustrašený, zakřiknutý. Jistě, reference o něm byly ty nejlepší. Je prý sečtělý, vyniká skvělou znalostí latiny, řečtiny i hebrejštiny, o své vůli si osvojil perštinu a arabštinu, ze své domoviny zná češtinu a němčinu a při studiích v Římě lehce zvládl italštinu. Vyzná se jak v antických autorech, tak ve spisech významných teologů, a co je v tomto případě zvláště důležité, je obeznámen i s hermetickými naukami, přičemž prý není dogmatikem a neodmítá je šmahem jako kacířská díla. A pak, je Čech, což je pro tento úkol mimořádně významné. Jenže vypadá příliš jako kněz a zbožnost mu kouká z očí. Nebo že by to bylo jenom tím talárem? Generál si zkusil Šimona představit jako římského hejska, ale při nejlepší snaze to nedokázal. Nu co? Nezbývá mu, než aby příchozího vyzkoušel:„Synu, říká ti něco pojem lapis philosophorum?“„Kámen mudrců?“ opáčil bibliotekář, zvedl hlavu a v očích mu maličko zajiskřilo. „Substance, která má umožnit transmutaci kovů. Prý mění olovo či rtuť na zlato. Mnozí alchymisté jí přezdívají bazilišek, protože pod baziliškovým pohledem se prý člověk mění v kámen. Arabové jí zase říkají al-iksir, tedy elixír, a proto ji mnozí ztotožňují s elixírem věčného mládí…“Po generálově přísné dravčí tváři se rozlil spokojený úsměv. „Dost, synu, zastav, prosím, proud své výmluvnosti. Nepovolal jsem tě k sobě, abych tě snad zkoušel.“ František Borgia se odmlčel a chvilkový vlídný pohled vystřídalo přísné soustředění: „Pověz mi, ale popravdě, co si myslíš o této substanci, co si myslíš o lapis philosophorum?“Šimona se poněkud dotkl generálův požadavek, aby mluvil popravdě. Vždyť mezi příslušníky řádu se upřímnost a pravda striktně vyžadovaly. Navenek při styku s ostatními lidmi mohli klamat a mluvit neupřímně, bylo-li to v zájmu pravé křesťanské víry. Evropa byla přece po příchodu toho arcikacíře Luthera rozdělena a svatý Ignác z Loyoly založil jejich řád, aby se v něm soustředili nejvášnivější a nejodhodlanější obránci svaté matky katolické církve. Nicméně generálovi si bibliotekář netroufal nic namítat a s očima stále sklopenýma k zemi, jak se slušelo hovořit s nejvyšším nadřízeným, honem odpověděl:„Neexistuje žádný lapis philosphorum. Všechny ty knihy, které o něm píší, ať už jsou jejich autory Řekové, Arabové, Židé či katolíci, jsou zjevně bludařské a mylné. Pokud ti spisovatelé rovnou nelžou a nevymýšlející si, aby se ve své ješitnosti učinili zajímavějšími a nachytali důvěřivé čtenáře. Kámen mudrců je ďáblovo mámení,“ rozhorlil se mladší bibliotekář. „Z olova žádné zlato s pomocí jakékoliv substance nelze vyrobit. K tomu jsem dospěl studiem všech těch alchymistických a hermetických spisů.“Při posledních větách mladý jezuita lehce zrudl a pozvedl přitom hlavu a na chvíli pohlédl generálovi přímo do tváře. Hned se však zase zastyděl, protože řádný příslušník řádu se má více ovládat a ve vztahu k nejvyššímu nadřízenému mu sluší přesvědčivě projevovaná úcta a pokora. Však se také František Borgia zamračil a jeho zahnutý nos více než kdy jindy připomněl orlí či jestřábí zoban. Šimon zase honem sklopil zraky a v duchu se kál za chvilkovou smělost. Jenže generálovi řádu v tu chvíli ani tak nevadilo, že bibliotekář navenek výrazněji projevil své rozhořčení, ale spíše ho zarazil obsah mladíkových slov. Při jeho sečtělosti a obeznámenosti s hermetickými naukami čekal mnohem smířlivější tón. Nehraje to jenom na mne? Není to svatouškovský pokrytec, který se ohání ďáblem a přitom jeho skutečný názor je jiný? Že by se bál? Generál se v myšlenkách začal znovu zaobírat úvahou, zda Šimona Dlouhoveského vskutku vybral správně. Co s takovým příslušníkem Tovaryšstva Ježíšova, který nejen tají skutečný názor před představeným a navíc se ještě bojí? Nebo se snad mýlí a podezírá ho neoprávněně? Při svém racionálním uvažování, na němž si vždycky tak zakládal a které na něm tak oceňoval i sám svatý Otec Řehoř XIII., rychle pochopil, že musí změnit tón rozhovoru. Z hlasu Františka Borgii rázem zmizela strohost a přísnost a ozval se žoviální, takřka přátelský tón:„Nějak ses rozohnil, synu. Asi by tě překvapilo, že já, generál Tovaryšstva Ježíšova, nepokládám lapis philosophorum a spisy, které o něm pojednávají, za pouhé bludařství.“Šimon se v tu chvíli neudržel, zvedl oči a překvapeně pohlédl Františku Borgiovi do tváře. Tentokrát nespatřil výhružný orlí zoban, ale jen trochu větší nos a pod ním ústa lehce zkřivená k pobavenému úsměvu. S generálem si člověk nikdy nebyl jist a vypadalo to, že je tomu tak i tentokrát. Šimonovi v tu chvíli připadalo, že nemá před sebou přísného nadřízeného, ale nad jiné shovívavého otce, jemuž se může svěřit vskutku s čímkoliv. „Ale církev svatá a svaté oficium přece…“ zkusil se odvážit opatrné námitky.„Nech svaté oficium spát, synu. Přenech tento veledůstojný úřad jeho starostem. Máme-li být my, bratři Tovaryšstva Ježíšova, vskutku pádným údem církve svaté, musíme být více otevřeni myšlenkám a názorům přicházejícím i odjinud, než je nám možná milé. Vždyť to, co neznáme, s tím přece nemůžeme zápasit. Není-liž pravda?“Šimon horlivě přikývl. Měl pocit, že generál mu důvěřuje, že se mu svěřuje se svými nejtajnějšími úvahami, a byl rázem schopen před ním zcela otevřít své srdce. Ale dřív než mohl cokoliv říci, František Borgia ho zarazil velitelským pokynem ruky.„Vím, že se ti hrne na jazyk spousta úvah a pochybností. Jenže v tuto chvíli si je nech pro sebe. Musím ti říci něco velmi vážného, abych ti objasnil úkol, k němuž jsem tě vybral.“ Generál se odmlčel a vypadalo to, jako by v duchu zvažoval, zda se vyslovil správně. Ve skutečnosti si v mozku už dávno přehrál nejrůznější varianty tohoto rozhovoru a nyní jen vybíral z těch nejvhodnějších.„Jistě se ti dostala do rukou díla hermetiků, v nichž tvrdí, že recept na vytvoření kamene filosofů skutečně existuje.“ František Borgia pronesl tuto větu s pomalou vážností a pak tázavě pohlédl na bibliotekáře, jako by od něj žádal nápovědu.„Jistě, například arabský učenec Al-Irákí tvrdí, že existují dvě formy kamene. Ve formě rudého prášku transmutuje rtuť nebo olovo ve zlato, v bílé podobě ve stříbro. Ovšem jako bílý prášek je pouhým předstupněm červeného…“„Vida,“ vpadl mu do řeči generál. „Vidím, že jsem vybral z řad Tovaryšstva skutečného znalce. Mohu ti proto svěřit vážné tajemství. Recept na přípravu kamene mudrců opravdu existuje. Před mnoha lety ho získal známý sběratel svatých ostatků, velký zájemce o astrologii a alchymii římský císař Karel IV. blahé paměti. Je ti jistě známo, že tento nad jiné zbožný vládce byl zároveň českým králem a Prahu, své sídlo, učinil klenotem celého křesťanského světa. Dal zde zbudovat řadu vznosných chrámů a klášterů, kterým věnoval mnoho pozemků a vůbec všemožně podporoval naši matku církev svatou.“ Generál zmlknul a znovu tázavě pohlédl na Šimona. Mladík horlivě přikyvoval a uvnitř ho těšilo, jaká pěkná slova slyší o slavném panovníkovi své domoviny. Jenom mu nešlo z hlavy, jak se tak bohabojný císař mohl zajímat o ďábelskou alchymii. „Snad tě překvapí, milý synu, že strážcem a opatrovníkem onoho vzácného pergamenu s receptem byl sám první pražský arcibiskup Arnošt z Pardubic. Říká se, že Karlovo bohatství a nádhera, do níž pozvedl své sídelní město, pramenilo z jeho použití. Že prostě císař nechal podle něj vyrábět zlato. Vždyť jak jinak by mohl chudé a zadlužené království, jakým Čechy byly za jeho otce Jana, pozvednout k té úžasné a záviděníhodné velikosti? Jak by mohl prakticky z ruin v tak krátkém čase zbudovat královský Pražský hrad a k nebi pozvednout vznosnou stavbu katedrály svatého Víta? Jak by k tomu účelu mohl sezvat z celé Evropy nejlepší stavitele, kameníky, sochaře a malíře? Jak by mohl postavit nový hrad pro ochranu říšských korunovačních klenotů nazvaný Karlštejnem, jehož věže a střechy dal prý pozlatit? Jak by mohl překlenout řeku Vltavu pevným kamenným mostem, jakému nebylo ve Svaté říši římské rovno? Kde by na to vzal? Jen z daní vymáhaných od vzpurné české šlechty? Kdepak, k tomu všemu potřeboval mnohem víc peněz a v chudé královské pokladnici, kterou vyprázdnil jeho rytířský otec v četných válkách, na všechna ta úžasná díla prostě nebylo.“Šimon Dlouhoveský napjatě poslouchal svého představeného, doslova hltal každé jeho slovo a v jeho očích se zračilo vzrušení. Není divu, že sotva František Borgia zmlknul, honem si pospíšil s otázkou: „Otče generále, a co se s tím receptem stalo po smrti císaře Karla?“ „Jak známo Karel IV. měl tři syny, kteří se dožili dospělého věku. Nejstarší, Václav, přezdívaný Líný, se stal králem českým, prostřední Zikmund získal uherskou korunu, později zdědil po Václavovi českou korunu a nakonec byl i on korunován v Římě císařem. Nejmladší Jan byl markrabětem braniborským a vévodou zhořeleckým, ale v pouhých pětadvaceti letech náhle a zcela nečekaně zemřel v jednom německém klášteře. Říká se, že ho kdosi otrávil. Prý právě kvůli receptu na lapis philosphorum…“Generál nedořekl a učinil dramatickou pauzu, jako by chtěl zkoumat účinek svých slov na bibliotekáře. Šimon v té chvíli zapomínal na povinnou úctu a přísné zásady chování příslušníků řádu a doslova visel Borgiovi na rtech. „Ale proč nezdědil onen pergamen nejstarší Václav?“ vyhrkl honem zvědavou otázku.Muž s dravčí tváří pokrčil rameny: „Tvrdí se, že ho sice otec rozmazloval, už ve dvou letech ho dal korunovat a jako sedmiletého postavil do čela zemské správy Čech, ale záhy poznal, že Václav bude jako panovník zcela neschopný. Císař prý umíral s vroucím přáním, aby se jeho dědictví ujal nejmladší Jan, v době jeho smrti však teprve osmiletý. Jisté, že recept na kámen filosofů se po Karlově smrti kamsi ztratil a nejsou o něm žádné zprávy.“Bibliotekář v duchu žasl nad generálovými vědomostmi. Ptát se však neodvážil, jen oddaně hleděl do očí tomu vševědoucímu dravci. Ten však, jako by četl jeho myšlenky, mu sám napověděl:„Jistě se divíš, synu, odkud to všechno vím. Odpověď je prostá. Vědět co nejvíc patří k největším potřebám Tovaryšstva Ježíšova. Už můj vzácný předchůdce a zakladatel našeho řádu svatý Ignác z Loyoly začal budovat síť agentů a důvěrných informátorů. Dnes máme své muže, a to muže věru oddané naší věci větší slávy Ježíše Krista, takřka všude. I na těch panovnických dvorech, kde jsou u moci kacíři a odpadlíci. Střípek po střípku skládají svými zprávami naše vědomosti. Zajímá nás všechno, i obyčejný babský drb, pomluva nebo dávná pověst. Ze všeho můžeme vytvářet obraz skutečnosti v celé její pestrosti a složitosti. Bez těchto znalostí bychom byli jen slabí a zranitelní.“Generál se opět odmlčel, jako by se zastyděl, co všechno mladšímu bibliotekáři prozradil. Leč bylo to od něj zcela záměrné prozrazení. Přece zase až tak moc mu toho neřekl. Teď bude mít pocit účasti na velikém a důležitém díle a tento pocit spolu s nejvyšší oddaností mu umožní přes všechny překážky splnit ten nejnáročnější úkol. František Borgia zvedl svou mohutnou postavu vzbuzující hrůzu, úctu i obdiv zároveň a na jeho černém taláru se zaleskl na řetězu zavěšený stříbrný kříž. „Vydáš se do Prahy, milý synu, a najdeš onen starobylý pergamen s receptem na lapis philosophorum,“ pravil přísným hlasem nepřipouštějícím odmluv. „Ale kdo ho najdu, když je více než dvě stě let pokládán za ztracený?“ vyhrkl poděšený Šimon.„Obdržel jsem zprávy, že byl zřejmě znovu nalezen nebo alespoň ho leckteří zájemci začali opětovně hledat. Uvažuj, milý synu, proč císař Rudolf II., velký znalec alchymie a hermetických věd, přenesl svoje sídlo z Vídně do Prahy? Proč nechává nákladně přebudovávat Pražský hrad? Říká se, že v jeho podzemí se nachází velká laboratoř, do níž jsou najímáni nejlepší lučebníci a alchymisté z celé Evropy. Císař, který má být přece hlavním ochráncem katolické víry a církve svaté, zcela propadl zlatodějství. Proč tak najednou? Mám tady důvěrný list od samotného papežského nuncia u Rudolfova dvora Giovanniho Franceska Bonhominiho,“ generál zvedl ze svého psacího stolu hustě popsaný list papíru opatřený červenou pečetí. Šimon na ní rozeznal zkřížené klíče svatého Petra, znak Svaté stolice. „Píše mi,“ pokračoval Borgia, „že císař alchymii doslova propadl, odmítá udílet audience, nespravuje Svatou říši římskou, nadržuje kacířům a utrakvistům a nechává si odevšad posílat různé hermetické spisy, od nichž se prý celé hodiny nedokáže odtrhnout…“„To by však znamenalo, že recept císaře Karla dosud nenašel,“ neuctivě vpadl Šimon generálovi do řeči. Ale ten jeho prohřešek kupodivu přešel zcela bez povšimnutí. Nenapomenul mladého bibliotekáře, nýbrž s naléhavostí v hlase se dramaticky otázal: „Jenže proč tedy zřizuje laboratoř v podzemí Pražského hradu? Co se tam vlastně děje? Nuncius mi prozradil, že anglická královna Alžběta, ta nádoba hříchu a odpadlictví, posílá do Prahy svého astrologa a špeha zároveň, jistého doktora Johna Dee. Tomuto učenému muži, sice slovutnému matematikovi, ale přitom bludaři, je zvláště nakloněn císařův lékař a astrolog jistý Tadeáš Hájek z Hájku, tvůj krajan, synu.“ „Znám to jméno,“ přikývl Šimon Dlouhoveský. „Osobně jsme se však nikdy nesetkali.“„Škoda. Budeš muset proniknout mezi pražské alchymisty. Na cestu se vydáš ještě dnes,“ pronesl generál pevným hlasem nepřipouštějícím jakýkoliv odpor. „Pojď, nyní se půjdeme do naší kaple pomodlit za zdar tvé cesty.“František Borgia obešel svůj stůl a rozhodným krokem opustil svoji pracovnu. Šimon ho se sklopeným zrakem následoval a v hlavě se mu honily myšlenky jako splašení koně. Stále nedokázal pochopit, že ještě ten den večer má opustit Řím a vydat se na sever do Čech. Nemyslel na útrapy cesty, něco takového by nebylo hodno člena řádu Tovaryšstva Ježíšova. Spíše ho děsila to náhlé rozhodnutí, představa, že bude muset opustit zaběhnutý denní režim práce v knihovně Collegia Romana, sbalit si pár nejnutnějších věcí a shánět nějaký povoz či kočár směřující k Benátkám. Nikdy se mu nic podobného nepřihodilo, a proto ho generálův příkaz zcela vyvedl z míry.Když už klečeli vedle sebe sami dva, vysoký muž středního věku s hrdou dravčí tváří španělského šlechtice a hubený vyděšený mladík, syn českého zemana, se sepnutýma rukama před oltářem kaple Panny Marie, zašeptal takřka neslyšně starší z nich: „Kvůli svojí bezpečnosti a utajení nebudeš cestovat v našem řádovém taláru, ale v civilním oděvu.“ Šimon nechápal, proč mu to generál říká až zde v kapli, záhy se však dočkal překvapivého vysvětlení. „I mezi námi mohou být zrádci. Recept na lapis philosophorum představuje příliš velké pokušení a nežádoucí uši číhají všude. Tady, před tváří Boha, jsme skutečně sami. Najmeš si koně nebo povoz, peněz na to budeš mít dost. Našemu bratru pokladníkovi jsem už dal příslušné pokyny. Ale o tom, kam putuješ a proč, stejně jako kdokoliv jiný zde v collegiu nic neví. Během cesty, ani nikde v Čechách nesmíš nikomu prozradit svoji totožnost. Pouze se dvěma výjimkami. Tou první je rektor svatoklimentské pražské koleje Tovaryšstva Ježíšova páter Goisson, tou druhou sám papežský nuncius, můj vzácný přítel Bonhomini. Napsal jsem ti pro ně doporučující listy…“         "

Recenze