Dagmar Digma Čechová: Co si pamatujeme – a co jsme si možná zapamatovali jinak?
Dagmar Digma Čechová přichází s novým románem Pamatuju si tě živou, v němž se vydává do míst, která jsou nám všem důvěrně známá, a přesto v nich někdy sami sebe obtížně poznáváme. Její hrdinka Alena se ve svých šestačtyřiceti letech ohlíží za dosavadním životem a postupně zjišťuje, že minulost nemusí být taková, jakou si ji celý život pamatovala.
Nový román otevírá citlivá témata vztahů, obětavosti, očekávání, která na sebe necháváme nakládat, i hledání vlastní identity. Autorka se zamýšlí také nad tím, jak naše vzpomínky utvářejí obraz nás samotných a nakolik se můžeme spolehnout na to, co si o vlastní minulosti pamatujeme. „V mém věku se člověk neubrání bilancování a srovnávání někdejších snů a plánů s dosaženou realitou,“ říká Dagmar Digma Čechová.
V rozhovoru jsme si povídali nejen o nové knize a její hlavní hrdince, ale také o rozdílech mezi generacemi, o ženské obětavosti a hranici mezi péčí o druhé a péčí o sebe. Došlo i na deníkové zápisky, které v příběhu hrají důležitou roli, a samozřejmě na otázku, co by si autorka přála, aby si čtenáři z jejího románu odnesli.
A rozhovor přichází v opravdu zajímavý okamžik. Dagmar Digma Čechová už za týden vstoupí také do světa televizní reality show. Autorka, která ve svých knihách tolik pozornosti věnuje lidským vztahům, motivacím a tomu, co se odehrává pod povrchem, se tentokrát sama ocitne ve hře, v níž nebude jednoduché poznat, komu lze věřit.
Stejně jako ve Vašich předchozích románech, i zde je hlavní postavou žena, která svým způsobem přehodnocuje svůj postoj k okolí i k sobě samé. Tentokrát je však téma možná ještě hlubší a citlivější. Můžete nám ho trošku přiblížit?
Opět jsem zvolila téma, které se mě nějak dotýká. Hlavní hrdinkou je šestačtyřicetiletá Alena, která žije úplně obyčejným životem – má stabilní práci, manžela, dospělou dceru, která se už odstěhovala, a matku, o niž se stará. Její dny jsou naplněné péčí o ostatní, ale tak trochu přitom zapomíná na sebe. Všem vyhoví, přizpůsobí se, lásku projevuje zejména skrz plné hrnce, ale když jí jedna podstatná součást každodenního programu vypadne, ochromí ji prázdnota. Navíc se o slovo přihlásí minulost a nasměruje ji ke kořenům, jejichž odhalování není vždy příjemné.
Příběh otevírá otázku, kdo jsme a kým jsme se stali, a zároveň nastavuje pomyslné zrcadlo našim vzpomínkám, které bývají zahaleny mlhou a nánosy misinterpretací. Ať už vlastních, obranných, nebo těch, jež nám v dobré víře předkládají blízcí. V mém věku se člověk neubrání bilancování a srovnávání někdejších snů a plánů s dosaženou realitou – jen je třeba si umět odpovědět na otázku, co lze a má smysl vracet a nakolik se přes získané životní zkušenosti můžeme se svým tehdejším já identifikovat.
Čtenáři Vás znají především jako autorku románů o partnerských vztazích. Tentokrát do popředí vystupuje především vztah dcery a matky. Znamená to, že partnerská linka tentokrát ustupuje do pozadí, nebo bude i ona důležitou součástí příběhu?
Vše v životě je o vztazích a žádné z nich nelze opomenout. Všichni sedíme jako roztomilý pavouček (pardon za ten obrat, ale jako arachnofobička jsem si musela trošku pomoct) uprostřed vlastní sítě utkané z mezilidských vztahů. Ty nás formují a vypovídají o tom, jací jsme. Když se naše síť v některém místě zbortí, vystaví okolní vlákna testu – jsou dost pevná, aby zbytek podržela do doby, než zvládneme prázdné místo zacelit, nebo se zhroutí také a vzniklé narušení jen zvětší? Nezjistíme nakonec, že jsme se někde mezitím stali muškou lapenou v naší vlastní síti a možná nám první narušené vlákno naznačí cestu, jak se z ní vyprostit?
Jednotlivé vztahy od sebe nelze oddělit – všechny se sbíhají u nás samých, a proto budou i v případě Aleny podrobeny zátěžovému testu i její ostatní pouta, včetně toho manželského. Může partnerství obstát v prostředí, kde se vyjádření pozornosti dlouhodobě smrskává na plný talíř o samotě? To už vám ale neprozradím. ;-)
Alena je žena, kterou by mnoho lidí označilo za silnou nebo obětavou. Vy ale ukazujete i odvrácenou stránku takového života. Co Vás přivedlo právě k tématu člověka, který se postupně ztrácí v naplňování očekávání druhých?
Jako obvykle, i tentokrát vycházím z toho, co vnímám u sebe či okolo sebe. Jsem „Husákovo dítě“ a ze zpětných vazeb i besed se čtenáři dobře vím, že o generaci mladší ženy se už neidentifikují s mými hrdinkami tak snadno. Ty okolo dvacítky pak mým hrdinkám vyčítají určitou nerozhodnost, liknavost, přešlapování na místě, setrvávání v neuspokojivém prostředí, které nám zjevně neprospívá. Řešily by to hned a razantněji. Jsou totiž vychovávány ke zcela jinému přístupu samy k sobě a vlastním potřebám. Jsou sebevědomější a umí se ozvat. My jsme ale byly vychovávány v době, kdy hlavním pravidlem bylo mlčet a nevystupovat z davu. Přizpůsobit se, vyhovovat očekáváním, nebýt vidět ani slyšet, dokonale zapadnout do systému. Individualita a prosazování vlastních práv se nenosily.
S tím se pojí právě i zmíněná obětavost a její nejasné hranice. Od ženy se očekává, že bude především matka – pečovatelka. Že bude mít své blízké v žebříčku hodnot nad sebou a podřídí se jejich potřebám. My samy i naše okolí často zapomínáme, že kromě matek a manželek jsme také – především! – ženami, osobnostmi. Kde je ale hranice mezi tím, kdy žena stojí sama za sebou, a sobeckostí? Dokážeme odpustit například matce, která jde za svým snem a nechá děti s jejich otcem, nebo už je to příliš? Proč máme větší pochopení v případě, kdy odchází muž? Ne každá žena v sobě tu automatickou obětavost má, některé do toho nutí společenská očekávání a pak se dostávají do rozporu s vlastní identitou.
Alena je taková přirozeně. Nebo ne? Byla by jiná, kdyby ji do kolotoče péče o ostatní ve snaze zasloužit si jejich pozornost a lásku nenasměrovali její nejbližší? Příběh na to možná odpoví – a dost možná také ne, protože jednoznačná odpověď v takových případech často neexistuje. Důležitou otázkou tedy zůstává hlavně to, co s tím udělá teď, jak bude její život pokračovat. Minulost nezměníme, a musíme-li jí náhle čelit, je to proto, aby nás to nasměrovalo na chvíle, které ovlivnit lze.
V příběhu hrají jistou roli Aleniny deníkové zápisky z dětství. Psala jste si také deník, případně stále píšete? Vracíte se k němu někdy?
S mým vztahem k písmenkům a grafomanství v tom nejlepším slova smyslu bych jen seděla nad deníkem a brzy do něj neměla co psát. :-) Takže ne, osobně jsem si ho nikdy nevedla, stejně jako jsem v době rozmachu blogování odolala tomuto pokušení. Vedlo by to nejspíš k tomu, že bych se zbytečně nípala v aktuálních pocitech, které by to mohlo jen nafouknout, a výsledek by byl zbytečně bolestivý. Některé emoce a rozpoložení mají naším životem jen proplout a brzy zůstat zapomenuty a hrabání v nich je nežádoucí. Znáte to – po úplně obyčejné slovní přestřelce s manželem jdete na kávu ke kamarádce a po flašce prosecca odcházíte přesvědčená, že máte obě doma naprosto nemožné exempláře.
Snažím se věřit tomu, že mozek ví, co dělá, a z naší paměti nám ponechává ty střípky, které si stojí za to odnést. Misinterpretace je součástí toho procesu – má v prvé řadě za úkol naše přežití, i za cenu milosrdných lží. Že pak tyto škody mnohdy složitě napravují naši psychoterapeuti a psychiatři, je věc druhá. Ty reálné prožitky někde v sobě stále nosíme a objeví se ve chvíli, kdy nám mají něco říct. Ostatně, Alena by o tom mohla vyprávět.
Co byste si přála, aby si čtenářky a čtenáři z příběhu odnesli?
Věřím, že žádná kniha nemůže předat všem čtenářům to samé. Je to jako s abstraktními obrazy – ke každému z nás promlouvají jinak. Vidíme to, co nám má co říct. A stejně tak vím ze zpětných vazeb od svých čtenářů, že si v nich každý najde to své. Některé příběhy se vás možná nedotknou, protože nenesou vaše téma, a jiné jsou pro vás velmi bolestivé, protože vám nastavují zrcadlo a brnkají o citlivé struny.
Alenin příběh v sobě nese několik témat – mimo již zmíněná například co nám nakládají rodiče v době, kdy se nám formuje osobnost a ukládáme si podstatné životní principy, různé tváře pravdy a naše právo ji podle potřeby ohýbat a přizpůsobovat nebo nakolik známe své nejbližší i sami sebe. Pokud bych měla jmenovat jednu věc, kterou bych si přála, aby si odnesl každý, bylo by to, ať přijmou to, co bylo, jakkoliv to k nim mohlo být nefér, a vezmou si z toho to nejlepší pro své další kroky. A že odpuštění je především úlevou pro nás samé.
V rozhovoru jsme si povídali nejen o nové knize a její hlavní hrdince, ale také o rozdílech mezi generacemi, o ženské obětavosti a hranici mezi péčí o druhé a péčí o sebe. Došlo i na deníkové zápisky, které v příběhu hrají důležitou roli, a samozřejmě na otázku, co by si autorka přála, aby si čtenáři z jejího románu odnesli.
A rozhovor přichází v opravdu zajímavý okamžik. Dagmar Digma Čechová už za týden vstoupí také do světa televizní reality show. Autorka, která ve svých knihách tolik pozornosti věnuje lidským vztahům, motivacím a tomu, co se odehrává pod povrchem, se tentokrát sama ocitne ve hře, v níž nebude jednoduché poznat, komu lze věřit.
Stejně jako ve Vašich předchozích románech, i zde je hlavní postavou žena, která svým způsobem přehodnocuje svůj postoj k okolí i k sobě samé. Tentokrát je však téma možná ještě hlubší a citlivější. Můžete nám ho trošku přiblížit?
Opět jsem zvolila téma, které se mě nějak dotýká. Hlavní hrdinkou je šestačtyřicetiletá Alena, která žije úplně obyčejným životem – má stabilní práci, manžela, dospělou dceru, která se už odstěhovala, a matku, o niž se stará. Její dny jsou naplněné péčí o ostatní, ale tak trochu přitom zapomíná na sebe. Všem vyhoví, přizpůsobí se, lásku projevuje zejména skrz plné hrnce, ale když jí jedna podstatná součást každodenního programu vypadne, ochromí ji prázdnota. Navíc se o slovo přihlásí minulost a nasměruje ji ke kořenům, jejichž odhalování není vždy příjemné.
Příběh otevírá otázku, kdo jsme a kým jsme se stali, a zároveň nastavuje pomyslné zrcadlo našim vzpomínkám, které bývají zahaleny mlhou a nánosy misinterpretací. Ať už vlastních, obranných, nebo těch, jež nám v dobré víře předkládají blízcí. V mém věku se člověk neubrání bilancování a srovnávání někdejších snů a plánů s dosaženou realitou – jen je třeba si umět odpovědět na otázku, co lze a má smysl vracet a nakolik se přes získané životní zkušenosti můžeme se svým tehdejším já identifikovat.
Čtenáři Vás znají především jako autorku románů o partnerských vztazích. Tentokrát do popředí vystupuje především vztah dcery a matky. Znamená to, že partnerská linka tentokrát ustupuje do pozadí, nebo bude i ona důležitou součástí příběhu?
Vše v životě je o vztazích a žádné z nich nelze opomenout. Všichni sedíme jako roztomilý pavouček (pardon za ten obrat, ale jako arachnofobička jsem si musela trošku pomoct) uprostřed vlastní sítě utkané z mezilidských vztahů. Ty nás formují a vypovídají o tom, jací jsme. Když se naše síť v některém místě zbortí, vystaví okolní vlákna testu – jsou dost pevná, aby zbytek podržela do doby, než zvládneme prázdné místo zacelit, nebo se zhroutí také a vzniklé narušení jen zvětší? Nezjistíme nakonec, že jsme se někde mezitím stali muškou lapenou v naší vlastní síti a možná nám první narušené vlákno naznačí cestu, jak se z ní vyprostit?
Jednotlivé vztahy od sebe nelze oddělit – všechny se sbíhají u nás samých, a proto budou i v případě Aleny podrobeny zátěžovému testu i její ostatní pouta, včetně toho manželského. Může partnerství obstát v prostředí, kde se vyjádření pozornosti dlouhodobě smrskává na plný talíř o samotě? To už vám ale neprozradím. ;-)
Alena je žena, kterou by mnoho lidí označilo za silnou nebo obětavou. Vy ale ukazujete i odvrácenou stránku takového života. Co Vás přivedlo právě k tématu člověka, který se postupně ztrácí v naplňování očekávání druhých?
Jako obvykle, i tentokrát vycházím z toho, co vnímám u sebe či okolo sebe. Jsem „Husákovo dítě“ a ze zpětných vazeb i besed se čtenáři dobře vím, že o generaci mladší ženy se už neidentifikují s mými hrdinkami tak snadno. Ty okolo dvacítky pak mým hrdinkám vyčítají určitou nerozhodnost, liknavost, přešlapování na místě, setrvávání v neuspokojivém prostředí, které nám zjevně neprospívá. Řešily by to hned a razantněji. Jsou totiž vychovávány ke zcela jinému přístupu samy k sobě a vlastním potřebám. Jsou sebevědomější a umí se ozvat. My jsme ale byly vychovávány v době, kdy hlavním pravidlem bylo mlčet a nevystupovat z davu. Přizpůsobit se, vyhovovat očekáváním, nebýt vidět ani slyšet, dokonale zapadnout do systému. Individualita a prosazování vlastních práv se nenosily.
S tím se pojí právě i zmíněná obětavost a její nejasné hranice. Od ženy se očekává, že bude především matka – pečovatelka. Že bude mít své blízké v žebříčku hodnot nad sebou a podřídí se jejich potřebám. My samy i naše okolí často zapomínáme, že kromě matek a manželek jsme také – především! – ženami, osobnostmi. Kde je ale hranice mezi tím, kdy žena stojí sama za sebou, a sobeckostí? Dokážeme odpustit například matce, která jde za svým snem a nechá děti s jejich otcem, nebo už je to příliš? Proč máme větší pochopení v případě, kdy odchází muž? Ne každá žena v sobě tu automatickou obětavost má, některé do toho nutí společenská očekávání a pak se dostávají do rozporu s vlastní identitou.
Alena je taková přirozeně. Nebo ne? Byla by jiná, kdyby ji do kolotoče péče o ostatní ve snaze zasloužit si jejich pozornost a lásku nenasměrovali její nejbližší? Příběh na to možná odpoví – a dost možná také ne, protože jednoznačná odpověď v takových případech často neexistuje. Důležitou otázkou tedy zůstává hlavně to, co s tím udělá teď, jak bude její život pokračovat. Minulost nezměníme, a musíme-li jí náhle čelit, je to proto, aby nás to nasměrovalo na chvíle, které ovlivnit lze.
V příběhu hrají jistou roli Aleniny deníkové zápisky z dětství. Psala jste si také deník, případně stále píšete? Vracíte se k němu někdy?
S mým vztahem k písmenkům a grafomanství v tom nejlepším slova smyslu bych jen seděla nad deníkem a brzy do něj neměla co psát. :-) Takže ne, osobně jsem si ho nikdy nevedla, stejně jako jsem v době rozmachu blogování odolala tomuto pokušení. Vedlo by to nejspíš k tomu, že bych se zbytečně nípala v aktuálních pocitech, které by to mohlo jen nafouknout, a výsledek by byl zbytečně bolestivý. Některé emoce a rozpoložení mají naším životem jen proplout a brzy zůstat zapomenuty a hrabání v nich je nežádoucí. Znáte to – po úplně obyčejné slovní přestřelce s manželem jdete na kávu ke kamarádce a po flašce prosecca odcházíte přesvědčená, že máte obě doma naprosto nemožné exempláře.
Snažím se věřit tomu, že mozek ví, co dělá, a z naší paměti nám ponechává ty střípky, které si stojí za to odnést. Misinterpretace je součástí toho procesu – má v prvé řadě za úkol naše přežití, i za cenu milosrdných lží. Že pak tyto škody mnohdy složitě napravují naši psychoterapeuti a psychiatři, je věc druhá. Ty reálné prožitky někde v sobě stále nosíme a objeví se ve chvíli, kdy nám mají něco říct. Ostatně, Alena by o tom mohla vyprávět.
Co byste si přála, aby si čtenářky a čtenáři z příběhu odnesli?
Věřím, že žádná kniha nemůže předat všem čtenářům to samé. Je to jako s abstraktními obrazy – ke každému z nás promlouvají jinak. Vidíme to, co nám má co říct. A stejně tak vím ze zpětných vazeb od svých čtenářů, že si v nich každý najde to své. Některé příběhy se vás možná nedotknou, protože nenesou vaše téma, a jiné jsou pro vás velmi bolestivé, protože vám nastavují zrcadlo a brnkají o citlivé struny.
Alenin příběh v sobě nese několik témat – mimo již zmíněná například co nám nakládají rodiče v době, kdy se nám formuje osobnost a ukládáme si podstatné životní principy, různé tváře pravdy a naše právo ji podle potřeby ohýbat a přizpůsobovat nebo nakolik známe své nejbližší i sami sebe. Pokud bych měla jmenovat jednu věc, kterou bych si přála, aby si odnesl každý, bylo by to, ať přijmou to, co bylo, jakkoliv to k nim mohlo být nefér, a vezmou si z toho to nejlepší pro své další kroky. A že odpuštění je především úlevou pro nás samé.