Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Na mrtvé je spolehnutí - Ekniha

Vyprodáno
 Doručení: ve čtvrtek 15.11. u vás doma (způsoby doručení)
175 Kčvč. DPH
Ušetříte 44 Kč
Běžně 219 Kč
Poručík Petr Bort je pověřen ochranou mladé ženy, která patří k mediálním celebritám a občas se propadá mezi drogově závislou spodinu... Celý popis
Na mrtvé je spolehnutí - Ekniha e-kniha

Bibliografické údaje

Rok vydání:
2008
Počet stran:
224
Další formáty:

Popis produktu

Poručík Petr Bort je pověřen ochranou mladé ženy, která patří k mediálním celebritám a občas se propadá mezi drogově závislou spodinu. Je Amélie důležitým svědkem, který má policii pomoci dopadnout a usvědčit bossy drogové mafie, nebo je článkem v nějaké nečisté velké hře? Objevují se i další, zdánlivě spolu nesouvisející zločiny. Poručík Bort začne jednat na vlastní pěst a dostane se při tom mezi ztracené existence, ale taky do prostředí novinářů, sportovních klubů a jejich sponzorů, a hlavně velkých peněz. Při pátrání po jádru věci překračuje svoje pravomoci, čímž vyvolá nelibost svých šéfů, podezření kolegů a stane se nepohodlným podsvětí. Posléze se sám ocitá v nebezpečí života. Ukázka z knihy Když dva muži v uniformách zvonili u bytu v prvním poschodí, Amélie Vernerová stála uprostřed předsíně a usilovně přemýšlela, co chce udělat. Cítila, že když si nevzpomene hned, nevyhnutelně dojde k nějaké pohromě.Jak cvakla klika, pootočila hlavu a zblízka hleděla do tváře pod policejní čepicí. Neřekla nic. „Už na nás čekáte, slečno?“ otázal se malý policista a vstoupil. Za ním se objevil druhý.Amélie mlčela. „Co je,“ hlesla až po chvíli.Menší policista se napjatě rozhlížel, větší zůstal stát ve dveřích a nespustil oči z dívky.„Je vám něco?“ „Nic.“„Co tady děláte?“Amélie trhaně pozvedla svěšenou ruku. Oba muži k ní okamžitě pokročili a spatřili klíče.„Vy tady bydlíte?“ „Já...“ vypravila ze sebe s námahou.„Vy nevíte?“Klíče cinkly o podlahu. Menší policista je promptně sebral, postoupil dál do bytu a rychle se vrátil.„Nikdo jiný tady není,“ oznámil. „Odemkla jste si sama?“Dívčino přemáhání dosáhlo hranice nemožnosti.„Já musím na záchod,“ řekla.„No prosím,“ pokynul jí, „jestli je to váš byt, víte, kde to je, a nikdo vám nebrání.“Amélie toporně vykročila k pootevřeným dveřím hned vedle vchodových. Vysoký policista natáhl ruku a otevřel je dokořán. Menší nakoukl dovnitř, hbitě vstoupil a z podlahy zvedl černou kufříkovou aktovku.„Je to vaše, slečno?“Dívka visela očima na míse s povlakem rzi. Velký policista najednou řekl:„Já vás odněkud znám.“„Jasně,“  pokusila se o vyzývavý úsměv. U tak sešlého stvoření vypadal trochu příšerně.„Vy jste ta Amélie?“Dívka udělala vratký krok a najednou se uvolnila. „Já jsem se počurala,“ zahihňala se.„To se takovým, jako jste vy, stává.“ ***  „Volal ti poručík Dalík,“ řekla Karolína.„Nevolal,“ zabručel Petr Bort zapalující svíčku na prostřeném stole.„Já se neptám, já ti to oznamuji! Nevím, proč tě sháněl u mne.“„Opravdu,“ vzhlédl se zápalkou v ruce.„Co opravdu?“Bort sykl, upustil ohořelé dřívko na ještě neupotřebený talíř a začal si foukat na prsty.„Opravdu se ti potom nedovolal nebo opravdu nevíš, proč to zkoušel u mne?“ vyslýchala ho Karolína.Petr nebezpečný tón nepostřehl. „Fakt nevím, co mi Ben mohl chtít,“ řekl lhostejně, „ale jestli je to důležité, on se ozve znovu. Kde jsou ty sirky?“Karolína sebrala ze stolku krabičku a podržela si ji. „Major Klement důležitý není?“„Major je přece už v důchodu.“„To znamená, že je odepsaný,“ řekla vyčítavě, „aspoň pro tebe.“Poručík na ni konečně pohlédl. „Co se děje, Karolíno, máš nějaký problém?“„Já ne.“„Tak snad Ben Dalík? Já nejsem jeho šéf, tomu ke své nemalé radosti unikl. A jestli nevychází s majorovým nástupcem, není to moje věc.“ „Já – moje,“ pohrdavě opáčila Karolína, „ty jiná zájmena neznáš!“Petr měl chuť o svém slovníku polemizovat, ale z dívčiny kuchyňky vanuly libé vůně a ona sama byla k nakousnutí.„Klement pro nás jednou provždy zůstane šéf,“ řekl mírně. „Ben o něm mluvil?“„Něco prohodil, ale mně víc povídat nechtěl.“„Co to mělo být?“„Sedni, poldíku,“ zavelela Karolína, „nebo ty steaky budou nadobro vysušené.“Poručík Bort usedl s jistotou, že dnešní večer se vydaří. Přesvědčilo ho o tom něžné oslovení „poldíku“.  Tu krátkou rozmíšku na počátku oné rozkošné večeře, která skončila až ráno, si Petr Bort připomněl skoro o dva týdny později. U stolu se návratu k telefonátu svého někdejšího spolubojovníka a jednostranného rivala moudře vyhýbal, potom se zblízka zabýval mnohem přitažlivější osobou než vzdáleným poručíkem Benjaminem Dalíkem. Když teď vycházel z obřadní síně strašnického krematoria, zapátral po něm mezi lidmi, kteří se přišli s majorem Klementem naposled rozloučit. Dostavilo se jich mnohem více, než očekával, a převažovali mezi nimi muži.Většinou to byli chlapi spíše vyššího středního věku s tvářemi poznamenanými roky tuhé služby a s očima, podle nichž zkušení kriminálníci neomylně poznají policajta. Jen pár jich přišlo v uniformě, civilní obleky byly různorodé a měly daleko ke smutečním úborům obvyklým u pozůstalých. Jeden muž se té konfekční všednosti vymykal.„Buďte zdráv, poručíku,“ řekl.Petr Bort obrátil zrak od lidí trousících se z krematoria na pána v tmavě šedém obleku a s temně modrou kravatou bez vzorku.„Takový pozdrav je tady na místě,“ odvětil zasmušile, „spíše než dobrý den, pane rado.“Policejní rada Tér řekl: „Už jsem si myslel, že vás tu nepotkám.“„Dorazil jsem na poslední chvíli, stál jsem vzadu. Nečekal jsem, že přijde tolik lidí, a vás bych tady asi nehledal.“Bort přesně nevěděl, jaký byl vztah obou mužů, avšak major kdysi utrousil, že Tér má z minulosti na kůži skvrny, které dneska skrývá livrej.„Znal jsem se s Klementem přes třicet let, byli jsme vrstevníci a to člověka přinutí, aby se aspoň na chvilku zastavil, když jeden z nás odejde.“„Vy pořád sloužíte. Major odešel do penze předčasně a dost ho to sebralo.“„Měl jsem na mysli odchod na věčnost,“ upřesnil Tér. „Nenapadlo by mě, že mu srdce vypoví, když se přestane štvát. Žil přece v pohodě, ne?“„Snad ano.“„Vy jste se s ním nestýkal?““Neviděl jsem ho několik měsíců,“ přiznal Bort stísněně. Slyšel jsem o něm před šesti dny a zapomněl jsem na to.Policejní rada své aktuální řeči nezapomněl. „Naposled vám ještě připadal v pořádku?“ „Já jsem vůbec nevěděl, že má něco se srdcem,“ řekl poručík ani ne tak Térovi jako ke svému svědomí, „on se se svými zdravotními potížemi nikomu nesvěřoval. Zdálo se mi, že je pořád plný chuti do práce.“„Pravda, psal tu svoji knížku,“ přikývl rada zasvěceně, „ještě s ní nebyl hotový?“„Mohl by, nebýt takový pedant. Mám dojem, že když do té svojí eseje o zločinu zpracovával odložené případy, občas narazil na nějaká místa, která si podle jeho mínění zasloužila větší pozornost.“„Vy jste to četl?“„Kdepak, major nehotové dílo určitě neukázal nikomu. Jenom tak obecně prohodil, že v některém vyšetřování byly ještě rezervy.“„S časovým odstupem to někdy vypadá, že se něco mělo vzít za jiný konec,“ mínil rada shovívavě, „ale Klement byl příliš zkušený, než aby se pokoušel některý z těch odložených případů znovu otevírat.“„K tomu už dneska neměl prostředky.“„Bodejť, když jste se na něho vybodnul i vy,“ ušklíbl se Tér, „patřil jste přece k jeho nejoddanějším, že?“ Poručík Bort utkvěl zamyšleným pohledem na korektním byrokratovi, který se na moment změnil v ordinérního zlomyslníka.„Myslím, že majorovi zůstal věrný poručík Dalík,“ podotkl.„Chtěl jste říct nadporučík,“ opravil ho rada, „on se vám nepochlubil, že byl povýšený?“„S tím jsem se neviděl ještě déle než s majorem.“„Vy jste teda po přechodu k jinému útvaru začal úplně nový život,“ pochvalně konstatoval policejní rada, „udělal jste dobře, že jste přehodil výhybku, váš dřívější styl se dneska u policie nenosí.“„Jaký se teď nosí,“ opáčil Petr Bort chladně.„Zeptejte se nadporučíka Dalíka. Podívejte, tamhle ho máte,“ Tér ukázal hlavou na dvojici otálející kousek od nich.Nadporučík Ben Dalík, který to pokládal za výzvu, aby ho pozdravil, odměřeně kývl, jeho blond společnice nespustila zarudlé oči z Borta.„Okej, já se s ním poradím,“ souhlasil Petr, „děkuju za nápad.“  „Ty jsi s tím idiotem nějak zadobře,“ ohrnula nos praporčice Zoufalá, sotva se k nim poručík připojil.„Zdravím vás, lidi,“ řekl Petr Bort. „Považovat radu Téra za idiota by byla chyba, Janičko.“„To je mi fuk! Je to poťouchlý křivák a potkat ho jinde než tady, postarám se, aby se dozvěděl, co si o něm myslím.“„A on se zas postará, aby ti třeba znovu snížili hodnost,“ mínil Ben Dalík. „Darmo nemá přezdívku Metař.“„Tér odklízí jenom těžký smetí.“„Nemyslím, vem si odstrašující příklad z Petra.“„V čem, nadporučíku?“ zeptal se Bort útočně.„Mne připravila o frčku ta blbá reorganizace,“ nabroušeně namítla dívka, která dříve v hodnosti podporučice zastávala funkci asistentky majora Klementa, „na které tys vydělal, Bene. A podle toho, jak se Téra zastáváš, má možná na tvým povýšení zásluhu právě on.“„Zastal se ho Petr, ne já!“„Já jsem se ho nezastával,“ vyjel Bort. „Ale trochu to vypadalo, že mu lezeš do prdele,“ řekl Dalík zlomyslně. „Promiň, Jano.“„Já se z vás po-picnu,“ rozhořčila se dívka. „Takhle byste mluvit nemuseli, to byste si před majorem nedovolili.“„Určitě ne ve tvojí přítomnosti,“ přisvědčil Petr, který si uvědomil, kde a kdy se setkávají, „v  tom byl staromódní.“„Já myslím, že Jana mu posloužila jako model, na kterém si kompenzoval svoje potlačený city,“ řekl Dalík, jemuž v době, kdy všichni tři sloužili u kriminálky pod velením majora Klementa, silně překáželo, že jeho hezká mladá asistentka je pod bedlivým dohledem.„Prosím tě, jaké city?“ „Otcovský.“„Já jsem si nevšiml, že by majorovi vadilo, že nemá děti.“„Měl přece dceru, tos nevěděl? Tys s ním přece dělal dýl než já.“„No ano, ale...“ Petr se odmlčel. Šuškalo se, že ve fádně bezchybném životě zesnulého velitele se vyskytl jeden tristní přehmat: Klement se před více než dvaceti lety oženil s mladou svobodnou matkou a miminko adoptoval. Manželství zakrátko skončilo, ta žena se s dítětem někam odstěhovala a opuštěný policejní důstojník o nich už nikdy nemluvil. Nikdo nevěděl, jestli se s nimi stýká ani jestli plní nějaký závazek. Major se už neoženil a vedl si, jako by žádný soukromý život neměl. A pokud měl, mlčel o něm stejně jako o své minulosti. Jako hrob.„Měli bychom respektovat, že si chtěl svoje tajemství nechat až do konce,“ dokončil Bort. „Ta dcera je asi jeho jediná příbuzná,“ uvažoval Dalík.„To není naše starost, člověk jako on si určitě udělal ve svých záležitostech pořádek.“„Vždyť nečekal, že umře tak najednou,“ namítla Jana, „a ta holka se u něho ukázala teprve před třemi týdny.“„Jaká holka?“„Přece Irena! Irena Klementová! Copak tys o ní doposavad neslyšel?“„Ne.“ Bort spatřil dvojici starých dam v hlubokém smutku, tklivě se usmívajících na blond praporčici v jejím oblíbeném černém úboru. „Pojďte odsud, než nás zatáhnou zpátky,“ uchopil Janu pod paží, „tady má zřejmě sjezd nějaký domov důchodců.“Mezi hloučky starců a stařenek v kloboucích prošli na parkoviště a zastavili se za autobusem, z něhož statná sestra právě vynášela skládací invalidní vozík. Dohlížel na ni nahrbený rozsochatý muž, který připomínal větrem zlomený staletý strom.„Takový konec už majorovi nehrozí,“ podotkl.„Chceš tu Irenu schválně zamluvit,“ navázala Jana tam, kde skončila, „nebo tě vůbec nezajímá?“„Měla by? Prostě se objevila adoptovaná dcera a zas zmizela. Jestli měla nějaký důvod se k majorovi hlásit, teď už je pryč.“„Není! Otočte se, pánové, Irena tamhle zrovna nasedá do auta.“Na okraji parkoviště zastavilo dlouhé stříbrné audi, řidička natáhla ruku, otevřela dvířka a dívka v černých kalhotách a přiléhavém saku nastoupila. Přihlížející z ní mohli spatřit jen dlouhé nohy a kučeravé tizian vlasy splývající až do půli zad. Dvířka se zabouchla a vůz s oběma ženami se rychle rozjel směrem ven z Prahy.„Vypadá dobře,“ konstatoval Ben Dalík znalecky.„Tys ji ještě neviděl?“„Řekla mi o ní Jana, když se s ní u majora srazila. Chovala se tam prý jako doma.“„Tos poznala za jednou?“ Jana reagovala jen uraženým semknutím rtů.„Jana chodila k majorovi často, trochu mu pomáhala,“ řekl Dalík.Poručík Bort si ho nevšímal. „Chodilas mu nakupovat? To se divím, on si zakládal na tom, jak je soběstačný.“„Dělala jsem pro něho rešerše k té jeho eseji o zločinu,“ řekla dívka ledově, „požádal mě o to, protože věděl, že na internetu umím.“„To je pravda, Janino,“ přisvědčil Bort omluvně, „promiň, nemyslel jsem, že by ses chtěla majorovi vnucovat. Říkáš, že to zkoušela ta Irena ?“„Nic takového jsem neřekla,“ odbyla ho neusmířená dívka.„Janě se nevlastní dcera, která se ukázala po dvaceti letech, nezdála,“ vysvětloval Dalík, „když mi to řekla, volal jsem ti, ale doma´s to nebral, mobil taky ne a Karolína ti můj vzkaz asi nevyřídila.“„Doma se toho času moc nevyskytuju a mobil jsem ztratil, takže mám nové číslo,“ Petr nepřiznal, že na Karolínino sdělení zapomněl. „co já jsem mohl udělat?“„Jenom nás napadlo, že bys o té holce mohl vědět něco víc,“ řekla Jana.„To byl omyl,“ odvětil úsečně. „Co se ti na ní nelíbilo?“„Nemluv se mnou jak polda!“„Ty jsi polda, Janičko,“ kontroval poručík mazaně, „a vždycky jsi měla dobrý nos. Jestli větřil něco nekalého, mělas mi zavolat sama, ty bys mě určitě sehnala.“„Ona se stydí, že přišla o hodnost,“ podotkl Dalík s útrpným úsměvem.Jana to pohrdavě přeslechla. „Já jsem přesně nevěděla, co bych ti mohla povídat! Že se ta holka lísá k šéfovi jak kočka a on je z ní celý pryč? Myslel bys, že žárlím. Že ho obskakuje jak gejša a jemu se to líbí? Panu majorovi, který si doma ode mne nenechal ani uvařit kafe! On držel dietu a ta káča mu nosila čokoládu! Jednou jsem je přistihla, jak jí předčítá z té své rozepsané knížky.“„Chtěl na ni prostě udělat dojem,“ uchechtl se Ben Dalík.„A ona mu přitom strkala do pusy pralinky!“„Jak dlouho to trvalo?“„Co já vím, tak nejmíň dva týdny. A potom umřel. Já jsem ho našla,“ vzlykla Jana, bílá jak stěna, „a o pět minut později Irena zavolala doktora.“„Proč jste ho nevolaly hned?“„Byla jsem tam sama, viděla jsem, že je mrtvý a vzpamatovala jsem se, až když Irena dole zazvonila.“„Ona neměla klíče?“„Tehdy ne, měla jsem jí dát ty, které mi šéf před časem půjčil, aby mě nemusel vyprovázet dolů. Ten dům se zamyká.“„On ti dal celý svazek?“

Recenze

Celkové hodnocení
0 %
Nikdo zatím produkt nehodnotil
  • 0 ×
  • 0 ×
  • 0 ×
  • 0 ×
  • 0 ×

Prodejci

Knižní tituly v elektronické verzi si můžete objednat pouze u našich partnerů. K nákupu vám doporučuje tyto prodejce:

Naše knihy prodávají také: