Rozhovor s autorkou Janou Jánskou
Rozhovor s autorkou Janou Jánskou k románu Sametový pelyněk.
Vaše psychothrillery Dokonalé propojení a Mrazivá náruč si získaly čtenáře nejen svou napínavou zápletkou, ale také propracovanou psychologií postav a tematizací psychických traumat či toxických rodinných vztahů. Vaše nová kniha Sametový pelyněk podobně silná témata – jako je domácí násilí, zneužívání moci a vězeňská zkušenost – zasazuje do kulis pozdního socialismu. Co Vás vedlo k tomu přesunout se ze současnosti do náročného historického rámce konce 80. let v Československu?
Původně jsem chtěla děj zasadit do 50. let, protože se mi zdála doba nástupu tvrdé normalizace taková pozapomenutá. Brzy jsem ale narazila na problém, a to ohledně nedostatku informací k reáliím. Dalo se sice snadno dočíst o nějaké konkrétní situaci, většinou spojené s komunistickými perzekucemi, ale nechtěla jsem knihu, která hodnotí politickou situaci. Oproti tomu ty obyčejné věci, jako jak chodili lidé oblečeni a v jakých materiálech, jak vypadal nábytek, co vařili, jaké byly služby, jak to vypadlo po setmění v ulicích… to se v dostupných archivech moc nenachází. Nakonec jsem si uvědomila, že můžu použít vzpomínky ze svého dětství. Konec 80. let je doba, kterou si pamatuji, a proto jsem se rozhodla do příběhu vnést kousek sebe, a to skrze postavu malé Alenky, které je v příběhu sedm let, stejně jako bylo v roce 1987 mně. Chtěla jsem, aby čtenář mohl veškeré pocity prožít s ní.
Příběh je vyprávěn střídavě z pohledu dospělé ženy a malé dívky. Prozradíte čtenářům, jak jste při psaní postupovala a jak se Vám dařilo mezi perspektivou Lady a Alenky přepínat? Narazila jste při práci s různými vypravěčskými hlasy na nějaké komplikace?
S přepínáním mezi postavami naštěstí nemám problém, ale vždy to vyžaduje pečlivou přípravu. Když jsem psala z pohledu Alenky, musela jsem se zaměřit na dětské myšlení. Týrané dítě navíc vnímá svět mnohem citlivěji, vidí detaily, které dospělý přehlédne, a navíc si je vykládá po svém. Lada naopak nese břímě dospělých problémů, žije v neustálém strachu. Klíčové bylo, aby čtenář cítil kontrast mezi naivitou dítěte a tíhou dospělosti, která Alenčin a Ladin příběh propojuje.
Jaké poselství jste chtěla čtenářům předat? Co byste chtěla, aby si čtenáři ze Sametového pelyňku odnesli?
Ve všech svých knihách se snažím zdůraznit hlavně naději. Snažím se o to, aby si čtenáři uvědomili, že i v těch nejtěžších chvílích, kdy se život hroutí pod tíhou traumat nebo toxických vztahů, existuje cesta ven. Přála bych si, aby si lidé z mých příběhů odnesli fakt, že není dobré zavírat oči a že je vždycky šance najít v sobě sílu postavit se světu čelem. V Sametovém pelyňku jsem to promítla v osudech dvou odlišných postav, které navzdory veškerému útlaku bojují za lepší budoucnost. I ta nejmenší jiskra naděje může prosvítit temnotou.
Myslíte si, že je důležité, aby se o době socialismu vyprávělo i prostřednictvím beletrie? Co může literatura nabídnout, co historické studie nedokážou?
Historické studie poskytnou fakta, čísla a politické souvislosti. Ale beletrie nám dá lidskou zkušenost. Může ukázat, jaké bylo pro obyčejného člověka jít v té době na nákup, jaký byl pocit stát ve frontě, jaké byly obavy, když se někdo odvážil říct svůj názor. Skrz příběh konkrétních postav a jejich prožitků se můžeme s historií propojit na emocionální úrovni, což je pro mě mnohem důležitější. Je to most, který propojuje strohá fakta s živými osudy. Myslím si, že je důležité vyprávět prostřednictvím beletrie o jakékoli době. Čtenář ji podle mě nasaje mnohem intenzivněji z příběhů fiktivních postav – obyčejných lidí, jako je on sám.
Jak jste pracovala s historickými reáliemi? V poděkování zmiňujete, že jste čerpala jak z pečlivých rešerší, tak ze zkušeností pamětníků. Co tvořilo větší část Vašeho výzkumu – archivní materiály, nebo rozhovory? Jak jste pamětníky vyhledávala a oslovovala?
V mém výzkumu to byla zajímavá kombinace. Dnes už historické materiály, dokumenty a výpovědi tehdejších vězňů, které jsem studovala v archivech a televizních dokumentech, mi poskytly tu tvrdou, faktickou kostru Ladina příběhu. Zjistila jsem, jak probíhaly soudy, jak to chodilo ve věznicích nebo jak složité bylo sehnat práci. Ale to, co příběhu dodalo život, byly rozhovory s pamětníky a informace, které jsem čerpala z facebookových skupin. Tam jsem se ptala na detaily – jak se lidé oblékali, čím se bavili, jak byly vyzdobeny vánoční výlohy, co se jedlo k večeři, jak se sháněly džíny. Rozhovory, vzpomínky a historky pamětníků tvořily asi větší část mého výzkumu, protože mi pomohly vykreslit autentickou atmosféru, kterou si čtenář může „osahat“.
Narazila jste během rešerší na téma nebo motiv, který by si zasloužil samostatnou knihu? Můžeme se v budoucnu těšit na další příběh zasazený do socialistického Československa, nebo máte v plánu vrátit se zpět do současnosti?
Moje nová kniha s pracovním názvem Královnin první tah již prochází revizemi a je prvním dílem plánované série. Vrátila jsem se v ní zpět do současnosti, do závažných témat psychického násilí a zločinů ohledně dětí. Při rešerších pro Sametový pelyněk jsem narazila na spoustu zajímavých témat, ať historicky podložených, nebo na příběhy anonymních lidí či rodin. Přiznám se, že tato propojení palčivých, mnohdy i současných problémů s historickými událostmi mě velmi bavilo psát. Čtenáři mi také hodně píší o pokračování Pelyňku, takže kdo ví…
Původně jsem chtěla děj zasadit do 50. let, protože se mi zdála doba nástupu tvrdé normalizace taková pozapomenutá. Brzy jsem ale narazila na problém, a to ohledně nedostatku informací k reáliím. Dalo se sice snadno dočíst o nějaké konkrétní situaci, většinou spojené s komunistickými perzekucemi, ale nechtěla jsem knihu, která hodnotí politickou situaci. Oproti tomu ty obyčejné věci, jako jak chodili lidé oblečeni a v jakých materiálech, jak vypadal nábytek, co vařili, jaké byly služby, jak to vypadlo po setmění v ulicích… to se v dostupných archivech moc nenachází. Nakonec jsem si uvědomila, že můžu použít vzpomínky ze svého dětství. Konec 80. let je doba, kterou si pamatuji, a proto jsem se rozhodla do příběhu vnést kousek sebe, a to skrze postavu malé Alenky, které je v příběhu sedm let, stejně jako bylo v roce 1987 mně. Chtěla jsem, aby čtenář mohl veškeré pocity prožít s ní.
Příběh je vyprávěn střídavě z pohledu dospělé ženy a malé dívky. Prozradíte čtenářům, jak jste při psaní postupovala a jak se Vám dařilo mezi perspektivou Lady a Alenky přepínat? Narazila jste při práci s různými vypravěčskými hlasy na nějaké komplikace?
S přepínáním mezi postavami naštěstí nemám problém, ale vždy to vyžaduje pečlivou přípravu. Když jsem psala z pohledu Alenky, musela jsem se zaměřit na dětské myšlení. Týrané dítě navíc vnímá svět mnohem citlivěji, vidí detaily, které dospělý přehlédne, a navíc si je vykládá po svém. Lada naopak nese břímě dospělých problémů, žije v neustálém strachu. Klíčové bylo, aby čtenář cítil kontrast mezi naivitou dítěte a tíhou dospělosti, která Alenčin a Ladin příběh propojuje.
Jaké poselství jste chtěla čtenářům předat? Co byste chtěla, aby si čtenáři ze Sametového pelyňku odnesli?
Ve všech svých knihách se snažím zdůraznit hlavně naději. Snažím se o to, aby si čtenáři uvědomili, že i v těch nejtěžších chvílích, kdy se život hroutí pod tíhou traumat nebo toxických vztahů, existuje cesta ven. Přála bych si, aby si lidé z mých příběhů odnesli fakt, že není dobré zavírat oči a že je vždycky šance najít v sobě sílu postavit se světu čelem. V Sametovém pelyňku jsem to promítla v osudech dvou odlišných postav, které navzdory veškerému útlaku bojují za lepší budoucnost. I ta nejmenší jiskra naděje může prosvítit temnotou.
Myslíte si, že je důležité, aby se o době socialismu vyprávělo i prostřednictvím beletrie? Co může literatura nabídnout, co historické studie nedokážou?
Historické studie poskytnou fakta, čísla a politické souvislosti. Ale beletrie nám dá lidskou zkušenost. Může ukázat, jaké bylo pro obyčejného člověka jít v té době na nákup, jaký byl pocit stát ve frontě, jaké byly obavy, když se někdo odvážil říct svůj názor. Skrz příběh konkrétních postav a jejich prožitků se můžeme s historií propojit na emocionální úrovni, což je pro mě mnohem důležitější. Je to most, který propojuje strohá fakta s živými osudy. Myslím si, že je důležité vyprávět prostřednictvím beletrie o jakékoli době. Čtenář ji podle mě nasaje mnohem intenzivněji z příběhů fiktivních postav – obyčejných lidí, jako je on sám.
Jak jste pracovala s historickými reáliemi? V poděkování zmiňujete, že jste čerpala jak z pečlivých rešerší, tak ze zkušeností pamětníků. Co tvořilo větší část Vašeho výzkumu – archivní materiály, nebo rozhovory? Jak jste pamětníky vyhledávala a oslovovala?
V mém výzkumu to byla zajímavá kombinace. Dnes už historické materiály, dokumenty a výpovědi tehdejších vězňů, které jsem studovala v archivech a televizních dokumentech, mi poskytly tu tvrdou, faktickou kostru Ladina příběhu. Zjistila jsem, jak probíhaly soudy, jak to chodilo ve věznicích nebo jak složité bylo sehnat práci. Ale to, co příběhu dodalo život, byly rozhovory s pamětníky a informace, které jsem čerpala z facebookových skupin. Tam jsem se ptala na detaily – jak se lidé oblékali, čím se bavili, jak byly vyzdobeny vánoční výlohy, co se jedlo k večeři, jak se sháněly džíny. Rozhovory, vzpomínky a historky pamětníků tvořily asi větší část mého výzkumu, protože mi pomohly vykreslit autentickou atmosféru, kterou si čtenář může „osahat“.
Narazila jste během rešerší na téma nebo motiv, který by si zasloužil samostatnou knihu? Můžeme se v budoucnu těšit na další příběh zasazený do socialistického Československa, nebo máte v plánu vrátit se zpět do současnosti?
Moje nová kniha s pracovním názvem Královnin první tah již prochází revizemi a je prvním dílem plánované série. Vrátila jsem se v ní zpět do současnosti, do závažných témat psychického násilí a zločinů ohledně dětí. Při rešerších pro Sametový pelyněk jsem narazila na spoustu zajímavých témat, ať historicky podložených, nebo na příběhy anonymních lidí či rodin. Přiznám se, že tato propojení palčivých, mnohdy i současných problémů s historickými událostmi mě velmi bavilo psát. Čtenáři mi také hodně píší o pokračování Pelyňku, takže kdo ví…