Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Enger, Thomas

Zobrazit filtry
Autor
Rok vydání
Formát

Enger, Thomas

Narodil jsem se v Norsku v Oslu 21. listopadu 1973. Moje matka je fyzioteroristka, pardon – fyzioterapeutka, a můj otec je učitel angličtiny a francouzštiny (když to musí být, mluví také německy). Když jsem vyrůstal, byl jsem směrován k tomu, že vzdělání je důležité, stejně jako je důležité udržovat svoje tělo v dobré formě. Proto jsem strávil dětské roky hraním fotbalu (ovšem ne toho amerického) a sněním o kariéře profesionálního fotbalisty, aniž bych to někdy dotáhl dál než do Ull/Kissa (fotbalový klub ve třetí nejvyšší lize v Norsku). Tam jsem taky skončil, ačkoliv do dneška z toho zatraceně kulhám.
V době dospívání jsem kromě toho hodně proháněl holky, dost jsem četl a k tomu jsem sledoval mládeži nepřístupné filmy, a to mnohem dříve, než jsem na ně se svými kamarády směl jít. Je zbytečné dodávat, že jsem měl skvělé dětství.
V mém prvním placeném zaměstnání – když nepočítám jednu podivnou letní brigádu, kdy jsem sekal trávník našemu sousedovi, což nebyla ani lukrativní ani nijak zvlášť povznášející práce (od té doby jsem na trávu alergický) – jsem pracoval jako likvidátor odpadků na Oslo Lufthavn, Gardermoen. Předtím jsem pracoval jako číšník v nedalekém hotelu – vydržel jsem tam celý jeden den. Pak už jsem se přesunul na významnější pozici. Prodával jsem v kiosku u nákupního centra v Lørenskogu, jen kousek od Osla. Potom jsem pobyl devět měsíců na vojně, alespoň třikrát jsem si tam vystřelil z pušky, ale většinou jsem trávil dny posloucháním kapely Metallica, dobře schovaný v kanceláři. Hodně jsem tam pařil. A nosil jsem krásně nažehlenou uniformu (měl jsem dvě).
Po skončení mého vojákování jsem se vydal do Osla studovat tělocvik, na fakultě tělesné výchovy jsem se úplně zbláznil do studování všeho, co se týkalo sportování. Velká zábava. Spousta cvičení. Hodně jsem tam zesílil.
Potom jsem strávil rok jako učitel tělocviku v Jessheimu, kde jsem vyrostl. Tam jsem cvičil dokonce ještě víc. A taky jsem si ještě víc zocelil svaly. Přestože to spisovatelé často tvrdí (a já mezi ně také patřím, alespoň pokud se to týká psaní), praxe není všechno, proto jsem se rozhodl ještě trochu studovat. Chtěl jsem zkusit, jestli se mi povede probudit tu chytřejší část mého mozku. Nevím, jestli to tak může fungovat, nebo ne, ale v každém případě jsem se vydal do Stavangeru a učil se základy toho zvláštního obchodování, kterému se říká žurnalistika. Už jsem měl vlastně nesměle nakročeno k tomu, že tam na tom deštivém a větrném západním pobřeží pracovně zakotvím, ale u toho nezůstalo. Mým dalším působištěm se stalo opět Oslo. Tentokrát mě zaujala historie. Než můžete začít psát o přítomnosti, musíte přece nejdřív znát minulost, ne?
V jednu chvíli jsem se ocitl na mizině, a protože jsem si nemohl půjčit žádné další peníze, které bych utrácel za drahé oselské pivo, nastal čas dospět a sehnat si pořádnou práci. Mým prvním skutečným zaměstnavatelem se staly internetové noviny Nettavisen. Pracoval jsem tam od roku 2000 do léta 2008, poslední pět let jako šéfredaktor sportovní redakce. Tam si mi skutečně vyplatilo mít diplom z tělocviku.
Ale to, na co jsem opravdu chtěl vynaložit svůj čas, bylo napsat příběh. Poté, co jsem se o to patnáct let snažil (opravdu jsem nezdolný mizera), se mi to konečně podařilo. Můj první román Kamenný déšť (orig. Skinndød) byl v únoru 2010. Můj druhý román Fantomová bolest (původní název Fantomsmerte) přišel o rok později a byl v Norsku nominován na prestižní cenu klubu Riverton. Prodal se také do spousty zemí a práva na film si opět zajistila 4 ½. Tahle společnost si ve skutečnosti nakoupila práva k vytvoření filmu ze všech mých knih s Henningem Juulem. Když jsem psal román Kamenný déšť na našem kuchyňském stole v Oslu, nic takového jsem si vůbec nedovedl ani představit.
Je ještě něco, co bych měl říct? No, žiju v Oslu se svou ženou a dvěma dětmi a mám sestru, která je lékařkou. Sestra má tři děti. To znamená, že jsem strýček. Jo, a taky rád hraju golf. Pořád se snažím přijít na to, jak ti malí kulatí prevíti fungují. Nebo možná jen vynalézám nový způsob, jak sekat trávu….