Rozhovor s Dagmar Digmou Čechovou

Autorce Dagmar Digmě Čechové v nakladatelství MOBA vychází jubilejní desátý román s názvem Nadechni se potřetí.

Nadechni se potřetí… se zabývá nelehkým tématem domácího násilí. Bylo pro Vás psaní vzhledem k náročnějšímu tématu těžší, nebo se Vám daří zachovávat si odstup?
Já se ve svých románech vždy snažím zabývat palčivými problémy, které trápí mnohé z nás. Netroufám si poměřovat, jestli je těžší žít ve zdánlivě bezvýchodném manželství, kdy člověk ztrácí sám sebe i víru ve štěstí, bát se o život nejbližších, a raději se proto vzdát lásky, nebo se vyrovnávat se smrtí milovaného. Samozřejmě se na to mnohdy díváme z obvyklé perspektivy, že dokud ve hře není fyzické násilí, nejde o tolik, není to tak závažné. Ale může snad jít o míň než o prožití naplněného života, kdy je člověk skutečně sám sebou a šťastný? Okolnosti, které nám to ztěžují, se liší, ale ve výsledku jde o totéž. Nevnímám tedy domácí násilí jako výrazněji těžší téma, než jaká se objevují v mých předchozích knihách. A i pokud bych se na to tak dívat chtěla, není to z tohoto úhlu pohledu pro mě titul, kde by to skutečně nejtěžší bylo.
 
Hned na začátku knihy se čtenář dozví jistou spojitost s jedním z Vašich předchozích románů a s postavou spisovatele Oldřicha Linharta. Prozradíte nám o tom něco víc?
To právě souvisí s mou předchozí myšlenkou. Tento nový román totiž poněkud netradičně navazuje na jeden z předchozích, konkrétně Podívej se podruhé… V něm je hlavním hrdinou spisovatel Oldřich Linhart, který se sám s domácím násilím potýká – a jeho příběh pro mě byl ještě niternější a palčivější, snad i tím netradičním pojetím vnímání daného tématu, protože agresorem je zde žena a obětí muž. A protože Oldřich zažívá tyto nesnadné chvíle na vlastní kůži, sledujeme spolu s ním první kapitoly jeho nového románu Balvan, do nějž je promítá. A právě román Nadechni se potřetí… je tím, jehož začátek čtenáři znají už z Podívej se podruhé… Osobně jej tedy představuji jako „román Oldřicha Linharta“, protože v jistém slova smyslu je to jeho příběh, nikoli můj.

Měla jste už při psaní Podívej se podruhé… v plánu, že napíšete Nadechni se potřetí…, nebo to vyplynulo až následně? A bylo psaní v něčem jiné?
Ano, ta myšlenka se mi zrodila v hlavě už při psaní Oldřichova příběhu. Několikrát jsem v různých čtenářských skupinách zahlédla příspěvky typu: „Hrdinka v tom příběhu čte knížku, která neexistuje. Ale z toho, co o ní prozrazuje, bych si ji strašně chtěla přečíst…“ a já jsem se rozhodla to zrealizovat. Oldřich původně psal detektivní sérii – na to bych si netroufla, ale když se vzhledem k vývoji svého života rozhodl změnit žánr, od první jeho myšlenky jsem věděla, že tu knihu dopíše a já mu ji nechám vydat. Už při psaní prvních kapitol jsem na to myslela, a protože román Podívej se podruhé… mimo jiné nechává čtenáře trochu nahlédnout pod pokličku knižního průmyslu, respektive toho, jak knihy vznikají, co ovlivní autor a o čem rozhoduje nakladatel apod., Oldřich čtenářům například dopředu prozradil, že jeho pracovní název Balvan nejspíš nakladatel nepřijme, protože nebude marketingově vhodný, dostatečně atraktivní a prodejný. A přesně to se také stalo. Název Nadechni se potřetí… je z těchto důvodů rozhodně vhodnější a věřím, že by s tím souhlasil i Oldřich.

Mnozí čtenáři by jistě uvítali pokračování některých předchozích knih. Rozvíjí se Vám v hlavě další osudy některých postav?
Připadá mi to až neuvěřitelné, ale takové žádosti se objeví po vydání každé z nich, a to včetně Víš, že nemusíš?, které už samo o sobě bylo neplánovaným pokračováním mé prvotiny. Žádný z těch příběhů jsem nepsala s plánem na další díly, všechny byly za mě ukončeny tím nejsprávnějším způsobem – byť to nemusí vždy znamenat, že je naprosto všechno ukončeno a je zcela nepochybně jasné, co bude dál. Ani v životě to tak přece není. To, že se dnes dva zasnoubí, neznamená automaticky happy end. Kdo ví, jestli se zítra nerozejdou, někdo z nich třeba nešťastně neodejde ze světa, nebo se za pár let nerozvedou, protože je život semele? Všechny své hrdiny dokonale znám a mám ráda. Občas si tedy pohrávám s myšlenkou, co je s nimi dál (ne co by s nimi bylo dál – oni v mé hlavě stále žijí), a nemůžu vyloučit, že se nějakého dalšího nečekaného pokračováni čtenáři nakonec přece jen dočkají. A červíček v mé hlavě se právě škodolibě směje, protože už ví. Jeden z předchozích příběhů si totiž čím dál častěji říká o pozornost, ale zatím nebudu nic slibovat ani prozrazovat. Bude to záležet na tom, zda si ty postavy o další fázi svého života skutečně řeknou, a to je na nich. Já jsem jenom prostředník.

Jedná se o Vaši jubilejní, desátou knihu vydanou u nakladatelství MOBA, a to během pouhých čtyř let. Přicházejí příběhy stále samy od sebe, anebo začíná být těžší držet tempo?
Sama se nad tím pozastavuji, když si uvědomím, jaký je to fofr. S nadsázkou říkám: „Nezastavujeme, máme zpoždění,“ protože jsem začala vydávat až v téměř 45 letech a teď tak trochu doháním zameškaný čas. Vděčím za to ale nakladatelství MOBA, které neváhalo zařadit alespoň jeden z mých titulů do každého edičního plánu, abychom čtenáře nenechali na nový román dlouho čekat. Příběhy ke mně naštěstí stále chodí samy – z části je to tím, jak sama žiji, a z části tím, že si všímám a naslouchám. Vnímám mezi řádky, co často řešíme, co se opakuje, jaké téma by mohlo být čtenářům blízké. A takových je stále dost, i když mám v poslední době mnohem více práce, a tím pádem se mi hůře hledá volný čas na psaní. Stále mě to ale natolik těší, zejména zpětné vazby od spokojených čtenářů, že s tím ještě nějaký čas nehodlám přestat.

 

Tagy

Zaujal vás tento text? Sdílejte ho s přáteli!