Rozhovor s Janem Bauerem
Rozhovor se spisovatelem Janem Bauerem k jeho nedávnému významnému životnímu jubileu.
Na české literární scéně působíte mnoho let, jaké byly Vaše literární začátky?
Když nepočítám své první básnické pokusy, tak vlastně úplně náhodné. Potkal jsem svého přítele, známého publicistu Karla Hvížďalu, který v té době působil v nakladatelství Albatros, kde redigoval edici Objektiv, která přibližovala mladým lidem různé lidské profese. Vzpomněl si, že jsem zemědělský inženýr, a požádal mne, zda bych nechtěl napsat knížku o zemědělství. Využil jsem tedy jeho nabídku a napsal knihu Uživí naše planeta lidstvo?, která se stala mou literární prvotinou. V této edici začínali mimochodem také dnešní renomovaní autoři jako Ondřej Neff nebo Josef Klíma.
Právě jste na sebe prozradil, že jste původním vzděláním zemědělský inženýr. Široké veřejnosti jste však znám zejména jako popularizátor historie. Uvažoval jste v mládí, že byste se historii věnoval profesionálně?
Uvažoval, ale rodiče se obávali, že kdybych studoval v Praze, zvlčil bych, chodil po hospodách a běhal za děvčaty. Bydleli jsme tehdy v Českém Krumlově, a protože v nedalekých Českých Budějovicích byla Provozně ekonomická fakulta Vysoké školy zemědělské, skončil jsem právě tam. Kupodivu jsem tu fakultu vystudoval.
Jste spjat s jižními Čechami, dlouhodobě se podílíte na organizaci tamního literárního života, mezi jihočeskými autory máte i spoustu přátel. Čím Vás tento kraj okouzlil a jaká místa jižních Čech patří k Vašim nejoblíbenějším?
Domnívám se, že jižní Čechy musí okouzlit každého. A to jak přírodními krásami, tak nesčetnými historickými památkami. Mám rád zejména Vodňansko, kde jsem prožil kus života, Český Krumlov, ale také šumavské podhůří a Novohradsko.
Ve svých knihách se zabýváte českými dějinami v podstatě od jejich počátků až do dvacátého století. Jaké historické období je Vám jako spisovateli i člověku nejbližší?
V dětství jsem měl rád husitské období, což bylo způsobeno zejména tím, že v polovině 50. let točil Otakar Vávra svou husitskou trilogii. Později mne zaujala doba národního obrození, které jsem věnoval knihu Klasikové v nedbalkách, a také doba panování Rudolfa II., kdy se Praha stala kulturním centrem Evropy.
Při psaní populárně naučných publikací i historických románů musíte určitě trávit spoustu času v knihovnách a v archivech. Vzpomenete si, která událost či historická postava Vás nejvíce překvapila, příp. jste na ni dokonce díky objeveným skutečnostem změnil názor?
Napsal jsem populární životopisy tří osobností – Karla IV., Prokopa Holého a Albrechta z Valdštejna. U každého z nich jsem musel přehodnotit svůj původní názor.
Dlouhodobě se zabýváte též záhadami. Mají podle Vás všechny záhady racionální vysvětlení, nebo skutečně existují věci mezi nebem a zemí?
Držím se historických záhad, které vesměs mají racionální vysvětlení. S nějakou parapsychologií, natož pak strašidly na mě nechoďte. V Českých Budějovicích bydlím naproti Branišovskému lesu, kde se to má podle legend tajemnými zjeveními jen hemžit. Mně se však stále vyhýbají.
Domníváte se, že se dějiny svým způsobem opakují, nebo je to jen fráze?
Dějiny se opravdu opakují, protože lidé jsou nepoučitelní a dopouštějí se stále stejných hloupých kousků místo toho, aby důkladněji studovali historii.
Vaše literární tvorba je velmi bohatá, v roce 2017 jste byl dokonce zapsán do České knihy rekordů. Kolik jste k dnešnímu dni vydal knih?
Je jich už přes dvě stě, ale nemám je přesně spočítané.
V posledních letech píšete zejm. historické romány a historické krimi. Čtenářsky velmi oblíbené jsou např. historické krimi série s mnichem Blasiem a dále pak s Lukášem Troblem z Květnice. Jak jste se vlastně coby autor literatury faktu dostal k psaní beletrie a vkládáte do svých postav také trochu sám sebe?
K psaní historických románů mě přivedl pan docent Josef Ströbinger, bývalý ředitel nakladatelství MOBA, k historickým detektivkám pak můj přítel i vzor Vlastimil Vondruška. Jestli do svých postav vkládám něco ze sebe? Františkán Blasius je mi možná trochu podobný a dopouští se stejně bláznivých kousků jako kdysi já sám.
Co byste dnes jako zkušený autor poradil těm začínajícím?
Především trpělivost a ochotu strávit větší část dne za psacím stolem. Spisovatelství je sedavé zaměstnání a žádná pohoda.
Letos v dubnu slavíte významné životní jubileum a stále jste velmi aktivní, píšete knihy, cestujete… Co Vás těší, jaké máte koníčky a ke kterým autorům se celoživotně jako čtenář rád vracíte?
Je mi už osmdesát, zdravotní stav se zhoršuje a úměrně tomu ubývá i koníčků a zálib. Jen málokdy se vracím ke knihám, které už jsem přečetl. Raději mám novinky, zejména ty napsané mými přáteli Františkem Niedlem, Vlastimilem Vondruškou nebo Stanislavem Češkou.
Mnoho let jste působil jako novinář a měl jste možnost setkat se s mnoha známými osobnostmi. Na které z nich rád vzpomínáte?
Rád vzpomínán na spisovatele, s nimiž jsem měl tu čest se setkávat. Zejména vzpomínám rád na klasika české literatury faktu Miroslava Ivanova a také na autora detektivek a historických románů Václava Erbena.
Jako novinář jste toho jistě hodně zažil. Pracoval jste také jako parlamentní zpravodaj deníku Blesk. Můžete se svěřit s nějakou vzpomínkou na tu dobu?
Lidé si myslí, že politici jsou nudní patroni, rád bych však tento názor vyvrátil. Například bývalý prezident a také premiér Václav Klaus měl smysl pro svérázný humor. Jednou se po parlamentních volbách dohadoval jako předseda ODS s bohužel již zesnulým šéfem lidovců Josefem Luxem o sestavení nové vlády a my novináři jsme číhali před salonkem, kde spolu debatovali. Když se konečně ve dveřích Václav Klaus objevil, zeptal jsem se ho, na čem se domluvili. Ten se rozhlédl a zeptal se: „Je tady Nova?“
Štáb tehdy nejsledovanější televize už ale odešel.
„Ne, je tady jen Česká televize,“ odpověděl jsem.
Pan Klaus si tedy nechal přivolat kameramana a mladou redaktorku České televize, jenže nervózní novinářka ze sebe nedokázala vypravit ani slovo.
Klaus se usmál a řekl: „Já vám napovím. Dohodli jste se?“
Redaktorka to po něm před kamerou zopakovala a premiér jí s úšklebkem odpověděl: „Nedohodli.“
Po těchto slovech se obrátil a pospíchal pryč.
Svérázným humorem oplývali i poslanci za Sládkovu Republikánskou stranu. Vzpomínám si, že když hrozila stávka učitelů, zeptal jsem se jednoho z poslanců, co na to říká. Vážně pokýval hlavou a odpověděl: „Učitelé nás nevolili, tak ať si dělají, co chtějí.“
Často lze dnes zaslechnout postesknutí, že žurnalistika má svá nejlepší léta již za sebou. Redakční týmy mají omezenější rozpočty než dříve, média jsou obecně pod tlakem komerce a v některých zemích také stále pod větším politickým tlakem. Souhlasil byste jako člověk s bohatou novinářskou zkušeností s tímto názorem?
Redakce už opravdu nejsou tím, čím bývaly v časech mého mládí. Když občas do některé přijdu a vidím tam ty dlouhé haly a redaktory, kteří se sklání nad monitory jako dělníci nad soustruhy či frézami, je mi jich líto. Co v takovém prostředí mohou vymyslet a napsat?
Knihy dnes mají velkou konkurenci v nových médiích, průměrné náklady knih oproti minulým dekádám klesají, pozice zejm. začínajících autorů není vůbec snadná, některé prognózy hovoří o nástupu umělé inteligence v oblasti tvorby knih. Jak bude podle Vás vypadat literární scéna budoucnosti? Myslíte si, že literatura bude tak jako v dávných dobách opět pouze exkluzivní záležitost, nebo si naopak v přetechnizované době budou knihy a příběhy v nich zapsané nacházet početné čtenářské publikum?
Myslím, že čas knih neskončil a dlouho ještě neskončí. Vždycky se rádi uklidíme do nějakého tichého koutku, abychom se na stránkách knihy potěšili nějakým zajímavým a vzrušujícím příběhem, od něhož se nedokážeme odtrhnout. A umělá inteligence? Dejte s ní pokoj! Já raději sázím na lidskou fantazii a tvořivost.
Právě jste na sebe prozradil, že jste původním vzděláním zemědělský inženýr. Široké veřejnosti jste však znám zejména jako popularizátor historie. Uvažoval jste v mládí, že byste se historii věnoval profesionálně?
Uvažoval, ale rodiče se obávali, že kdybych studoval v Praze, zvlčil bych, chodil po hospodách a běhal za děvčaty. Bydleli jsme tehdy v Českém Krumlově, a protože v nedalekých Českých Budějovicích byla Provozně ekonomická fakulta Vysoké školy zemědělské, skončil jsem právě tam. Kupodivu jsem tu fakultu vystudoval.
Jste spjat s jižními Čechami, dlouhodobě se podílíte na organizaci tamního literárního života, mezi jihočeskými autory máte i spoustu přátel. Čím Vás tento kraj okouzlil a jaká místa jižních Čech patří k Vašim nejoblíbenějším?
Domnívám se, že jižní Čechy musí okouzlit každého. A to jak přírodními krásami, tak nesčetnými historickými památkami. Mám rád zejména Vodňansko, kde jsem prožil kus života, Český Krumlov, ale také šumavské podhůří a Novohradsko.
Ve svých knihách se zabýváte českými dějinami v podstatě od jejich počátků až do dvacátého století. Jaké historické období je Vám jako spisovateli i člověku nejbližší?
V dětství jsem měl rád husitské období, což bylo způsobeno zejména tím, že v polovině 50. let točil Otakar Vávra svou husitskou trilogii. Později mne zaujala doba národního obrození, které jsem věnoval knihu Klasikové v nedbalkách, a také doba panování Rudolfa II., kdy se Praha stala kulturním centrem Evropy.
Při psaní populárně naučných publikací i historických románů musíte určitě trávit spoustu času v knihovnách a v archivech. Vzpomenete si, která událost či historická postava Vás nejvíce překvapila, příp. jste na ni dokonce díky objeveným skutečnostem změnil názor?
Napsal jsem populární životopisy tří osobností – Karla IV., Prokopa Holého a Albrechta z Valdštejna. U každého z nich jsem musel přehodnotit svůj původní názor.
Dlouhodobě se zabýváte též záhadami. Mají podle Vás všechny záhady racionální vysvětlení, nebo skutečně existují věci mezi nebem a zemí?
Držím se historických záhad, které vesměs mají racionální vysvětlení. S nějakou parapsychologií, natož pak strašidly na mě nechoďte. V Českých Budějovicích bydlím naproti Branišovskému lesu, kde se to má podle legend tajemnými zjeveními jen hemžit. Mně se však stále vyhýbají.
Domníváte se, že se dějiny svým způsobem opakují, nebo je to jen fráze?
Dějiny se opravdu opakují, protože lidé jsou nepoučitelní a dopouštějí se stále stejných hloupých kousků místo toho, aby důkladněji studovali historii.
Vaše literární tvorba je velmi bohatá, v roce 2017 jste byl dokonce zapsán do České knihy rekordů. Kolik jste k dnešnímu dni vydal knih?
Je jich už přes dvě stě, ale nemám je přesně spočítané.
V posledních letech píšete zejm. historické romány a historické krimi. Čtenářsky velmi oblíbené jsou např. historické krimi série s mnichem Blasiem a dále pak s Lukášem Troblem z Květnice. Jak jste se vlastně coby autor literatury faktu dostal k psaní beletrie a vkládáte do svých postav také trochu sám sebe?
K psaní historických románů mě přivedl pan docent Josef Ströbinger, bývalý ředitel nakladatelství MOBA, k historickým detektivkám pak můj přítel i vzor Vlastimil Vondruška. Jestli do svých postav vkládám něco ze sebe? Františkán Blasius je mi možná trochu podobný a dopouští se stejně bláznivých kousků jako kdysi já sám.
Co byste dnes jako zkušený autor poradil těm začínajícím?
Především trpělivost a ochotu strávit větší část dne za psacím stolem. Spisovatelství je sedavé zaměstnání a žádná pohoda.
Letos v dubnu slavíte významné životní jubileum a stále jste velmi aktivní, píšete knihy, cestujete… Co Vás těší, jaké máte koníčky a ke kterým autorům se celoživotně jako čtenář rád vracíte?
Je mi už osmdesát, zdravotní stav se zhoršuje a úměrně tomu ubývá i koníčků a zálib. Jen málokdy se vracím ke knihám, které už jsem přečetl. Raději mám novinky, zejména ty napsané mými přáteli Františkem Niedlem, Vlastimilem Vondruškou nebo Stanislavem Češkou.
Mnoho let jste působil jako novinář a měl jste možnost setkat se s mnoha známými osobnostmi. Na které z nich rád vzpomínáte?
Rád vzpomínán na spisovatele, s nimiž jsem měl tu čest se setkávat. Zejména vzpomínám rád na klasika české literatury faktu Miroslava Ivanova a také na autora detektivek a historických románů Václava Erbena.
Jako novinář jste toho jistě hodně zažil. Pracoval jste také jako parlamentní zpravodaj deníku Blesk. Můžete se svěřit s nějakou vzpomínkou na tu dobu?
Lidé si myslí, že politici jsou nudní patroni, rád bych však tento názor vyvrátil. Například bývalý prezident a také premiér Václav Klaus měl smysl pro svérázný humor. Jednou se po parlamentních volbách dohadoval jako předseda ODS s bohužel již zesnulým šéfem lidovců Josefem Luxem o sestavení nové vlády a my novináři jsme číhali před salonkem, kde spolu debatovali. Když se konečně ve dveřích Václav Klaus objevil, zeptal jsem se ho, na čem se domluvili. Ten se rozhlédl a zeptal se: „Je tady Nova?“
Štáb tehdy nejsledovanější televize už ale odešel.
„Ne, je tady jen Česká televize,“ odpověděl jsem.
Pan Klaus si tedy nechal přivolat kameramana a mladou redaktorku České televize, jenže nervózní novinářka ze sebe nedokázala vypravit ani slovo.
Klaus se usmál a řekl: „Já vám napovím. Dohodli jste se?“
Redaktorka to po něm před kamerou zopakovala a premiér jí s úšklebkem odpověděl: „Nedohodli.“
Po těchto slovech se obrátil a pospíchal pryč.
Svérázným humorem oplývali i poslanci za Sládkovu Republikánskou stranu. Vzpomínám si, že když hrozila stávka učitelů, zeptal jsem se jednoho z poslanců, co na to říká. Vážně pokýval hlavou a odpověděl: „Učitelé nás nevolili, tak ať si dělají, co chtějí.“
Často lze dnes zaslechnout postesknutí, že žurnalistika má svá nejlepší léta již za sebou. Redakční týmy mají omezenější rozpočty než dříve, média jsou obecně pod tlakem komerce a v některých zemích také stále pod větším politickým tlakem. Souhlasil byste jako člověk s bohatou novinářskou zkušeností s tímto názorem?
Redakce už opravdu nejsou tím, čím bývaly v časech mého mládí. Když občas do některé přijdu a vidím tam ty dlouhé haly a redaktory, kteří se sklání nad monitory jako dělníci nad soustruhy či frézami, je mi jich líto. Co v takovém prostředí mohou vymyslet a napsat?
Knihy dnes mají velkou konkurenci v nových médiích, průměrné náklady knih oproti minulým dekádám klesají, pozice zejm. začínajících autorů není vůbec snadná, některé prognózy hovoří o nástupu umělé inteligence v oblasti tvorby knih. Jak bude podle Vás vypadat literární scéna budoucnosti? Myslíte si, že literatura bude tak jako v dávných dobách opět pouze exkluzivní záležitost, nebo si naopak v přetechnizované době budou knihy a příběhy v nich zapsané nacházet početné čtenářské publikum?
Myslím, že čas knih neskončil a dlouho ještě neskončí. Vždycky se rádi uklidíme do nějakého tichého koutku, abychom se na stránkách knihy potěšili nějakým zajímavým a vzrušujícím příběhem, od něhož se nedokážeme odtrhnout. A umělá inteligence? Dejte s ní pokoj! Já raději sázím na lidskou fantazii a tvořivost.