Rozhovor s Jitkou Blažkovou
Její první román Anetchen, dívka ze Sudet vyvolal u čtenářů zaslouženě pozitivní ohlas. Nyní autorka knihy Jitka Blažková přichází s pokračováním příběhu mladé dívky s názvem Anna, cesta ze Sudet.
Čtenáři se ve Vašem novém titulu opět setkávají s Annou, hrdinkou Vašeho prvního románu Anetchen, dívka ze Sudet. Můžete nám krátce nastínit, co Annu v příběhu čeká tentokrát?
Annu jsme opustili v jejích šestnácti letech v červnu a ve stejném roce v září se s ní setkáváme na začátku druhé knihy. Ačkoli se musí jít učit pro porcelánový průmysl, neopouští ji touha studovat a mít alespoň maturitu. Sledujeme ji zase celé jedno desetiletí, tedy do roku 1957. Protože moji čtenáři znají dějiny, asi tuší, že to není desetiletí jednoduché. Anna je ale mladá, i když s vyhraněnými názory, které mají původ v její rodině, takže neklesá na mysli, dokáže jít za svým snem.
Bylo pro Vás psaní pokračování Anniných osudů v něčem jednodušší, nebo naopak náročnější?
Já se přiznám, že jsem oba díly napsala naráz – hlavní roli v nich hrál předobraz Aničky, můj otec. Když zemřel, nedokázala jsem dál psát o chlapci a hrdinu jsem změnila v hrdinku – to asi bylo nejtěžší. Když jsem však napsala asi sedm set stran textu, došlo i mně, že takovou knihu těžko vydám, proto jsem ji rozdělila do dvou dílů. Oba přesto bylo nutné upravit, zkrátit. Jestli jsem se v prvním dílu zaměřila na všední život v Sudetech, druhý díl využívá i historek a životních osudů mých přátel, politických vězňů padesátých let. Zvlášť mě zaujal příběh mé učitelky ze ZŠ, která na svého snoubence dokázala čekat devět let, v knize je to Annina přítelkyně Lída. A tady bylo náročné napsat vše tak, aby to přesně odpovídalo době a místu.
Čtenáři si jistě všimnou rozdílu už v názvu – nejprve to byla Anetchen, teď už česky Anna. Souvisí to nějak s posunem v ději?
Ano, Anetchen žila své dětství v Německu, říkala jí tak maminka – a skutečně tak říkala maminka mé babičce Anně v Sudetech. To zmiňuji hlavně z důvodu, že už jsem byla upozorněna, že Anetta se vždy píše se dvěma t. Je to nářeční a domácká zdrobnělina, kterou ale Anička nikomu ve škole neprozradila, v učení i další době už vystupuje záměrně jen jako Anna Lesná, vždyť žije v Československu.
S jakými reálnými místy je děj románu spojen?
Především se Žlutickem a zde s obcí Štědrou. Marně jsem zvolila název Lakomá, místní, kteří naši rodinu znají, okamžitě i podle popisu poznali, že jde o obec jejich. Druhý díl se pak víc odehrává v Karlových Varech, kde jsem se narodila, dokonce vyrostla v keramické škole, a částečně v Praze. Opět čerpám z dějin naší rodiny, i když některé zážitky prožívají jiné postavy než Anna.
Máte nějaké další spisovatelské plány nebo sny? Jaká témata Vás lákají?
Mám, i když nevím, jak to s nimi nakonec dopadne. Zrovna v těchto dnech dokončuji monografii o panu Cibulkovi, politickém vězni padesátých let, jehož ani v pětadevadesáti neopouští zvídavost a humor. Byla to radostná práce, protože jsme se spolu hodně nasmáli. Doufám, že ta pohoda, navzdory době a podmínkám, o kterých jsem psala, pronikla i do textu. A pak je přede mnou další „sudetský úkol“, protože štěderští rodáci ze smíšených manželství za mnou začali přicházet s dalšími příběhy. Byly tak silné, že jsem okamžitě napsala povídky, jenže přišly příběhy další a vypadá to na román. A to jsem se už k sudetské tematice nechtěla vracet.
Na závěr nám ještě prozraďte, co zrovna ve volném čase čtete nebo na co se chystáte.
Moc volného času nemám a spíš v něm píšu, než čtu. Ale před spaním přece jen trávím čas s Norou, hraběnkou Kinskou z románu Moniky Czernin Žila jsem příliš krátce. Mohu doporučit. Kvůli vlastní tvorbě jsem ponořená spíš do archivu periodik, matrik a odborné literatury. Mám ráda, když historická fakta „sedí“ k mým příběhům. Láká mě i téma legionářů, děda byl jedním z nich, takže už mám nastudováno. Nebo příběh mého prastrýce – kněze, který byl in memoriam vyznamenán medailí Za zásluhy Václavem Havlem. A před třemi týdny za mnou přišel příběh další, ten teprve musím prostudovat, protože co já vím o drezúře lvů…
Annu jsme opustili v jejích šestnácti letech v červnu a ve stejném roce v září se s ní setkáváme na začátku druhé knihy. Ačkoli se musí jít učit pro porcelánový průmysl, neopouští ji touha studovat a mít alespoň maturitu. Sledujeme ji zase celé jedno desetiletí, tedy do roku 1957. Protože moji čtenáři znají dějiny, asi tuší, že to není desetiletí jednoduché. Anna je ale mladá, i když s vyhraněnými názory, které mají původ v její rodině, takže neklesá na mysli, dokáže jít za svým snem.
Bylo pro Vás psaní pokračování Anniných osudů v něčem jednodušší, nebo naopak náročnější?
Já se přiznám, že jsem oba díly napsala naráz – hlavní roli v nich hrál předobraz Aničky, můj otec. Když zemřel, nedokázala jsem dál psát o chlapci a hrdinu jsem změnila v hrdinku – to asi bylo nejtěžší. Když jsem však napsala asi sedm set stran textu, došlo i mně, že takovou knihu těžko vydám, proto jsem ji rozdělila do dvou dílů. Oba přesto bylo nutné upravit, zkrátit. Jestli jsem se v prvním dílu zaměřila na všední život v Sudetech, druhý díl využívá i historek a životních osudů mých přátel, politických vězňů padesátých let. Zvlášť mě zaujal příběh mé učitelky ze ZŠ, která na svého snoubence dokázala čekat devět let, v knize je to Annina přítelkyně Lída. A tady bylo náročné napsat vše tak, aby to přesně odpovídalo době a místu.
Čtenáři si jistě všimnou rozdílu už v názvu – nejprve to byla Anetchen, teď už česky Anna. Souvisí to nějak s posunem v ději?
Ano, Anetchen žila své dětství v Německu, říkala jí tak maminka – a skutečně tak říkala maminka mé babičce Anně v Sudetech. To zmiňuji hlavně z důvodu, že už jsem byla upozorněna, že Anetta se vždy píše se dvěma t. Je to nářeční a domácká zdrobnělina, kterou ale Anička nikomu ve škole neprozradila, v učení i další době už vystupuje záměrně jen jako Anna Lesná, vždyť žije v Československu.
S jakými reálnými místy je děj románu spojen?
Především se Žlutickem a zde s obcí Štědrou. Marně jsem zvolila název Lakomá, místní, kteří naši rodinu znají, okamžitě i podle popisu poznali, že jde o obec jejich. Druhý díl se pak víc odehrává v Karlových Varech, kde jsem se narodila, dokonce vyrostla v keramické škole, a částečně v Praze. Opět čerpám z dějin naší rodiny, i když některé zážitky prožívají jiné postavy než Anna.
Máte nějaké další spisovatelské plány nebo sny? Jaká témata Vás lákají?
Mám, i když nevím, jak to s nimi nakonec dopadne. Zrovna v těchto dnech dokončuji monografii o panu Cibulkovi, politickém vězni padesátých let, jehož ani v pětadevadesáti neopouští zvídavost a humor. Byla to radostná práce, protože jsme se spolu hodně nasmáli. Doufám, že ta pohoda, navzdory době a podmínkám, o kterých jsem psala, pronikla i do textu. A pak je přede mnou další „sudetský úkol“, protože štěderští rodáci ze smíšených manželství za mnou začali přicházet s dalšími příběhy. Byly tak silné, že jsem okamžitě napsala povídky, jenže přišly příběhy další a vypadá to na román. A to jsem se už k sudetské tematice nechtěla vracet.
Na závěr nám ještě prozraďte, co zrovna ve volném čase čtete nebo na co se chystáte.
Moc volného času nemám a spíš v něm píšu, než čtu. Ale před spaním přece jen trávím čas s Norou, hraběnkou Kinskou z románu Moniky Czernin Žila jsem příliš krátce. Mohu doporučit. Kvůli vlastní tvorbě jsem ponořená spíš do archivu periodik, matrik a odborné literatury. Mám ráda, když historická fakta „sedí“ k mým příběhům. Láká mě i téma legionářů, děda byl jedním z nich, takže už mám nastudováno. Nebo příběh mého prastrýce – kněze, který byl in memoriam vyznamenán medailí Za zásluhy Václavem Havlem. A před třemi týdny za mnou přišel příběh další, ten teprve musím prostudovat, protože co já vím o drezúře lvů…