Rozhovor s Marii Mackovou
Rozhovor s Marii Mackovou u příležitosti vydání knihy Příběh zelenooké rusalky
Profesí jste historička a archivářka, učíte na Filozofické fakultě pardubické univerzity, přičemž Vaší hlavní oblast zájmu tvoří dějiny správy, regionální a církevní dějiny 19. století. Čím Vás období 19. století tolik fascinuje a jak byste tuto dobu přiblížila čtenářům?
Neměl byste na úvod nějakou jednodušší otázku? Přiblížit 19. století v pár větách nejspíš neumím, na to je příliš komplikované, barvité a mnohovrstevnaté. Doba řádu a stability, právě tak jako usilovného hledání a nalézání nového. Doba konvencí a formalit, právě tak jako jejich porušování, útěků i návratů. Doba převratných objevů, právě tak jako hledání prastarého řádu. Doba nesmyslně odvážných plukovníků a podnikatelů, právě tak jako zasněných literátů a zapálených národovců. Zpětný pohled na tuhle – vlastně ne tak vzdálenou dobu – má tu výhodu, že už víme, jak to dopadlo. V dobrém i ve zlém. A je jenom na nás, co z toho odvodíme a nakolik si některé věci připustíme.
Vydala jste několik odborných knih, širší čtenářské obci jste však známa jako autorka napínavých historických detektivek. Jak jste se vlastně k psaní beletrie dostala?
Ze zvědavosti. Chtěla jsem si vyzkoušet, jestli dovedu napsat příběh tak, aby to nebyl ani úřední přípis, ani vědecké pojednání, zda dovedu použít jazyk k vyprávění. Zároveň jsem si uvědomovala, že beletrie nemá poznámkový aparát – není třeba dokládat informační zdroje a je možné dovyprávět příběh, který v archiváliích končí v polovině, někdy dokonce hned za začátkem. Podlehnout takovému pokušení bylo velmi příjemné.
Čtenáři Vašich knih oceňují věrohodnost příběhů, skvěle zobrazené prostředí tehdejší doby i spoustu historických zajímavostí, které se ve Vašich beletristických knihách objevují. A přestože beletrie nikdy nemůže suplovat odbornou či populárně naučnou literaturu, domnívám se, že pro milovníky historie je to vedle napínavého příběhu určitý bonus. Je pro autorku, která je zároveň historička, těžké najít rovnováhu mezi fantazií a historickou přesností? Určitě musíte při psaní počítat i s tím, že Vaše beletristické knihy budou číst třeba Vaši kolegové z univerzity či žáci.
To je moje noční můra (samozřejmě ne kolegyně a kolegové nebo studenstvo, ti mě mezi čtenářstvem moc těší): i při sebevětší snaze o dodržení dobových reálií, a pokud možno i obecných modelů uvažování, ostatně pro 19. století už je k dispozici dost informací, které to umožňují, vytvářím paralelní historii. Proto se nevěnuji tzv. velkým dějinám, ty by měly patřit odborným nebo populárně naučným textům. Tvořím lidičky, kteří byli – nebyli, ale klidně by být mohli. Takoví snesou potřebnou a příjemnou dávku autorské fantazie. Poslední dobou se občas některé historické osobě omluvím za vtažení do děje a zároveň tím upozorňuji čtenářstvo na míru a hranice umělecké licence.
Máte nějaké oblíbené autory a autorky, k nimž se jako čtenářka opakovaně vracíte? Jaký žánr je Vám blízký, pokud pominu odbornou literaturu?
Ráda čtu klasické detektivky (s drobnými žánrovými odbočkami, jako je například Jaroslav Velinský), cestopisy, včetně těch historických, zvířecí povídky. Mám ráda promyšlený humor, který je třeba v textech Zdeňka Jirotky nebo Miroslava Horníčka. A mám slabost pro texty Claudia Magrise: umí být dost složitý, je třeba složit hold všem, kdo jeho knihy překládají, ale například jeho Dunaj je esej, kterou oceňují historici i beletristé. A já se přidávám. Vlastně patří i mezi zmíněné humoristy, třeba taková kapitola o Vídeňském ústředním hřbitově je úsměvná lahůdka hladící po duši.
Vytvořila jste postavu inspektora finanční stráže Eduarda Plischka. Jak byste ho charakterizovala? A má tato literární postava nějaký reálný předobraz?
Eduard Plischek je můj „velký detektiv“ se vším všudy, a proto nemůže mít reálný předobraz. Je, jak říkají mé kamarádky, „zajímavý chlap“, kromě toho je samozřejmě téměř neomylný, myslí mu to zběsile rychle, má neobyčejně vyvinutou intuici a k tomu ohromující dávku štěstí… Myslím, že reálný je na něm jenom tmavozelený kabát uniformy finanční stráže. Ovšem život mu komplikuji tím, že ho nutím pohybovat se v mezích daných skutečným právním rámcem druhé poloviny 19. století a předpisy pro finanční správu obecně, pro finanční stráž zvlášť.
Jako vědecká pracovnice a vysokoškolská pedagožka pracujete s historickými prameny a bádáte v archivech. Kde nacházíte inspiraci pro své beletristické příběhy? Vycházíte při psaní z konkrétních historických materiálů?
Ano, vycházím z toho, co se dočtu v archiváliích. A také z toho, co se v nich nedočtu.
V rámci Vaší beletristické tvorby se trochu vymyká kniha Pod zelenou pečetí, která nese podtitul Napínavé příběhy z kasáren finanční stráže. Mohla byste čtenářům představit tuto knihu trochu blíže?
Základem pro tuhle povídkovou knihu byla existence kasárenských služebných, zakotvená v příslušných předpisech finanční stráže, a naopak téměř úplná absence informací o nich v archiváliích. A těch jsem prošla opravdu hodně. To je situace přímo volající po literárním dotvoření. Čtyři protagonistky jsou sice fiktivními postavami, ale musí se vyrovnat s naprosto reálnými událostmi, jak je přinášela postupující doba mezi léty 1805 a 1949. Pokusila jsem se o záznam paměti jednoho zcela specifického ženského světa. Ovšem Eduard Plischek se tam v jedné epizodě objeví, určitě by mi neodpustil, kdybych ho zcela pominula.
Letos v květnu vyšla Vaše kniha Příběh zelenooké rusalky, což je již pátý příběh s Eduardem Plischkem. Na čem pracujete nyní a na co se mohou čtenáři třeba v příštím roce těšit?
Komplikuji život Eduardu Plischkovi. A také jedné kočce, čtyřnohé. Na rozdíl od velkého detektiva, kočka vzdoruje. Doufám, že to čtenáře bude bavit.
Neměl byste na úvod nějakou jednodušší otázku? Přiblížit 19. století v pár větách nejspíš neumím, na to je příliš komplikované, barvité a mnohovrstevnaté. Doba řádu a stability, právě tak jako usilovného hledání a nalézání nového. Doba konvencí a formalit, právě tak jako jejich porušování, útěků i návratů. Doba převratných objevů, právě tak jako hledání prastarého řádu. Doba nesmyslně odvážných plukovníků a podnikatelů, právě tak jako zasněných literátů a zapálených národovců. Zpětný pohled na tuhle – vlastně ne tak vzdálenou dobu – má tu výhodu, že už víme, jak to dopadlo. V dobrém i ve zlém. A je jenom na nás, co z toho odvodíme a nakolik si některé věci připustíme.
Vydala jste několik odborných knih, širší čtenářské obci jste však známa jako autorka napínavých historických detektivek. Jak jste se vlastně k psaní beletrie dostala?
Ze zvědavosti. Chtěla jsem si vyzkoušet, jestli dovedu napsat příběh tak, aby to nebyl ani úřední přípis, ani vědecké pojednání, zda dovedu použít jazyk k vyprávění. Zároveň jsem si uvědomovala, že beletrie nemá poznámkový aparát – není třeba dokládat informační zdroje a je možné dovyprávět příběh, který v archiváliích končí v polovině, někdy dokonce hned za začátkem. Podlehnout takovému pokušení bylo velmi příjemné.
Čtenáři Vašich knih oceňují věrohodnost příběhů, skvěle zobrazené prostředí tehdejší doby i spoustu historických zajímavostí, které se ve Vašich beletristických knihách objevují. A přestože beletrie nikdy nemůže suplovat odbornou či populárně naučnou literaturu, domnívám se, že pro milovníky historie je to vedle napínavého příběhu určitý bonus. Je pro autorku, která je zároveň historička, těžké najít rovnováhu mezi fantazií a historickou přesností? Určitě musíte při psaní počítat i s tím, že Vaše beletristické knihy budou číst třeba Vaši kolegové z univerzity či žáci.
To je moje noční můra (samozřejmě ne kolegyně a kolegové nebo studenstvo, ti mě mezi čtenářstvem moc těší): i při sebevětší snaze o dodržení dobových reálií, a pokud možno i obecných modelů uvažování, ostatně pro 19. století už je k dispozici dost informací, které to umožňují, vytvářím paralelní historii. Proto se nevěnuji tzv. velkým dějinám, ty by měly patřit odborným nebo populárně naučným textům. Tvořím lidičky, kteří byli – nebyli, ale klidně by být mohli. Takoví snesou potřebnou a příjemnou dávku autorské fantazie. Poslední dobou se občas některé historické osobě omluvím za vtažení do děje a zároveň tím upozorňuji čtenářstvo na míru a hranice umělecké licence.
Máte nějaké oblíbené autory a autorky, k nimž se jako čtenářka opakovaně vracíte? Jaký žánr je Vám blízký, pokud pominu odbornou literaturu?
Ráda čtu klasické detektivky (s drobnými žánrovými odbočkami, jako je například Jaroslav Velinský), cestopisy, včetně těch historických, zvířecí povídky. Mám ráda promyšlený humor, který je třeba v textech Zdeňka Jirotky nebo Miroslava Horníčka. A mám slabost pro texty Claudia Magrise: umí být dost složitý, je třeba složit hold všem, kdo jeho knihy překládají, ale například jeho Dunaj je esej, kterou oceňují historici i beletristé. A já se přidávám. Vlastně patří i mezi zmíněné humoristy, třeba taková kapitola o Vídeňském ústředním hřbitově je úsměvná lahůdka hladící po duši.
Vytvořila jste postavu inspektora finanční stráže Eduarda Plischka. Jak byste ho charakterizovala? A má tato literární postava nějaký reálný předobraz?
Eduard Plischek je můj „velký detektiv“ se vším všudy, a proto nemůže mít reálný předobraz. Je, jak říkají mé kamarádky, „zajímavý chlap“, kromě toho je samozřejmě téměř neomylný, myslí mu to zběsile rychle, má neobyčejně vyvinutou intuici a k tomu ohromující dávku štěstí… Myslím, že reálný je na něm jenom tmavozelený kabát uniformy finanční stráže. Ovšem život mu komplikuji tím, že ho nutím pohybovat se v mezích daných skutečným právním rámcem druhé poloviny 19. století a předpisy pro finanční správu obecně, pro finanční stráž zvlášť.
Jako vědecká pracovnice a vysokoškolská pedagožka pracujete s historickými prameny a bádáte v archivech. Kde nacházíte inspiraci pro své beletristické příběhy? Vycházíte při psaní z konkrétních historických materiálů?
Ano, vycházím z toho, co se dočtu v archiváliích. A také z toho, co se v nich nedočtu.
V rámci Vaší beletristické tvorby se trochu vymyká kniha Pod zelenou pečetí, která nese podtitul Napínavé příběhy z kasáren finanční stráže. Mohla byste čtenářům představit tuto knihu trochu blíže?
Základem pro tuhle povídkovou knihu byla existence kasárenských služebných, zakotvená v příslušných předpisech finanční stráže, a naopak téměř úplná absence informací o nich v archiváliích. A těch jsem prošla opravdu hodně. To je situace přímo volající po literárním dotvoření. Čtyři protagonistky jsou sice fiktivními postavami, ale musí se vyrovnat s naprosto reálnými událostmi, jak je přinášela postupující doba mezi léty 1805 a 1949. Pokusila jsem se o záznam paměti jednoho zcela specifického ženského světa. Ovšem Eduard Plischek se tam v jedné epizodě objeví, určitě by mi neodpustil, kdybych ho zcela pominula.
Letos v květnu vyšla Vaše kniha Příběh zelenooké rusalky, což je již pátý příběh s Eduardem Plischkem. Na čem pracujete nyní a na co se mohou čtenáři třeba v příštím roce těšit?
Komplikuji život Eduardu Plischkovi. A také jedné kočce, čtyřnohé. Na rozdíl od velkého detektiva, kočka vzdoruje. Doufám, že to čtenáře bude bavit.