Rozhovor s Martinou Novotnou
Nová historická detektivka Případ mizejících nevěstek stále oblíbenější autorky Martiny Novotné se právě objevuje na pultech knihkupectví. Rozhovor o tom, proč autorka má ráda detektivky a proč začala psát historické krimi…
Martina Novotná se narodila v roce 1983 v Karlových Varech. Později se přestěhovala do Prahy, kde vystudovala česko-španělské gymnázium a následně absolvovala na Policejní akademii obor Bezpečnostně-právní studia a kriminalistika. Rok působila na katedře kriminalistiky jako odborný asistent. Věnuje se výuce cizích jazyků, především angličtiny a španělštiny. Ve svých příbězích využívá zkušenosti nejen z kriminalistiky, ale také z dalších oborů, kterými se zabývá. Její tvorbu ovlivňuje především zájem o historii a historický šerm, jemuž se aktivně věnuje, a studium psychologie se zaměřením na negativní jevy ve společnosti. Stranou jejího zájmu nezůstávají ani tzv. „věci mezi nebem a zemí“. Díky tomu se v knihách můžeme setkávat i s prvky fantasy, které dokreslují detektivní zápletky z doby vlády Václava II. Mezi její další záliby patří především jízda na koni, výroba šperků a psaní recenzí na knihy, kde se zaměřuje na oblast historických románů a detektivek. Do podvědomí čtenářů se autorka dostala svou prvotinou Vražda nepočestné panny, která vyšla na jaře roku 2020. V současné době žije v Praze, kde spolu s manželem vychovává tři syny.
Případ mizejících nevěstek je již pátou knihou s Tadeášem z Příhraz, literárním hrdinou, který si dokázal během pár let získat mezi čtenáři spoustu příznivců. Čím je vám tato literární postava blízká?
Přiznám se, že touto otázkou jste mě poněkud zaskočil. Myslím, že je mi blízká především tím, že se do ní mohou promítat a také promítají mé vlastní životní názory, postoje a zkušenosti, případně i to, jaký by člověk chtěl být. Myslím, že každý autor vnáší do svých postav kousek sebe, ať už to, jaký je či jaký by chtěl být, či co je mu třeba protivné. Záporák bude mít určitě aspoň jednu vlastnost, která je autorovi proti srsti i ve skutečnosti, aspoň u mě to tak funguje. Pan Tadeáš je navíc takovým zhmotněním zidealizované představy o středověku, kdy čest a odvaha nebyly jen prázdná slova. Je to takový únik před realitou, brána do světa, v němž člověk může věřit, že zlo bude po zásluze potrestáno…
Jak jste se vlastně dostala k psaní historických detektivek? Dle vašeho životopisu působíte jako renesanční člověk s mnoha zájmy – od studia jazyků po historický šerm. Vystudovala jste bezpečnostně-právní studia a kriminalistiku, na katedře kriminalistiky jste dokonce krátce působila jako odborný asistent. Domnívám se tedy, že pro psaní detektivek máte velmi dobrou průpravu.
Jak už to tak bývá, náhodou. Jeden známý mi půjčil Strašidelný klášter, jeden z případů soudce Ti od Roberta van Gulika. Kniha mě tak zaujala, že jsem během několika málo dní přečetla i ostatní knihy autora a začala se pídit po dalších autorech tohoto žánru. V každé knize jsem se snažila vyšetřovateli soupeřit, odhalit pachatele dříve než oni, odhadovat, co by měl udělat a proč… Až jsem si řekla, že sama zkusím něco napsat. A tak vznikly první příběhy, na které pak navázaly další a další.Koncem září letošního roku vychází v nakladatelství MOBA román Smrt na hradě Milštejně, jeden z tajemných a napínavých příběhů, které se odehrávají na českých hradech. Podle čeho si vybíráte pro svá díla konkrétní místa? A jak důležitý je pro vás jako autorku historických románů genius loci?
Říkala jsem si, že by bylo fajn, kdyby příběhy vojáka Martina a jeho přítele Bohdana přinesly i něco navíc než jen detektivní příběh zasazený do 13. století. A tím by mělo být právě rozšíření povědomí o ne zcela známých hradech. Od toho je odvozen i název samotné série – Zločiny na zapomenutých hradech. Takže kritéria pro výběr daného hradu jsou dvě – musí existovat v době, kdy se děj dehrává, a musí být málo známý, ideálně zapomenutý. Přidanou hodnotou pak je, pokud z něj ještě něco zbylo, třeba věž nebo hradby, nebo pokud se k němu váže nějaká legenda či pověst.
Na příští rok připravujete knihu Vražedná víra, detektivku, která se tentokrát bude odehrávat v současnosti. Je pro vás těžší psát příběhy z minulosti, nebo ze současnosti? Předpokládám, že např. doba konce 13. století nabízí větší prostor pro fantazii, na druhou stranu v příběhu ze současnosti se dokážete lépe vcítit do mentality a problémů svých současníků.Jak historická, tak současná detektivka má své pro a proti. V historické asi nejvíc bojuji s jazykem ve smyslu používání slovních obratů. Například u jedné postavy jsem chtěla napsat, že měl čokoládové oči či že zbledl jako stěna, což k 13. století poněkud nesedí. U té současné jsem zase měla představu, jak to napíšu podle skutečnosti, ale přiznám se, že jsem tuto představu velmi rychle zamítla. Ono skutečná práce policie není zdaleka tak atraktivní, jak si lidé většinou myslí. Kdybych vyšetřování popisovala tak, jak se ve skutečnosti odehrává, obávám se, že by čtenáři knihu po pár stránkách odložili, což bych nerada. Naopak doufám, že budou zvědaví, kdo z těch všech podezřelých to vlastně udělal…
Jací jsou vaši nejoblíbenější autoři? A máte nějaké vzory, k nimž se jako čtenářka opakovaně vracíte a kteří vás ve vaší tvorbě inspirují?
Ze světových autorů je to především Robert van Gulik. Jeho soudce Ti je nepřekonatelný. Vlastně můžeme říct, že stál u zrodu historických detektivek. Myslím, že z něj vychází hodně autorů tohoto žánru. Především u Vlastimila Vondrušky nacházím podobné rysy. I on se dle mého snaží – stejně jako já – zachovávat jeho myšlenku čínského románu, kdy se v knize odehrávají až tři na sobě dějově zdánlivě nezávislé linie, aby se pak všechny propojily a vytvořily obraz celého případu. Často také sáhnu po příbězích právě Vlastimila Vondrušky. Z jeho tvorby je mi nejbližší série Hříšní lidé Království českého, v níž se, přiznávám, zaměřuji na Oldřicha z Chlumu. Pana Tadeáše z Příhraz se snažím do jisté míry vymezovat právě vůči této postavě, aby se nejednalo o jakousi kopii či napodobeninu. I proto je pan Tadeáš pro současného čtenáře možná až příliš zbožný a zádumčivý. Velmi ráda se také vracím ke knize Jméno růže od Umberta Eca. Rozhovory mezi Vilémem z Baskervillu a Adsonem z Melku mají své neoddiskutovatelné kouzlo a hloubku – a to bez ohledu na místo a čas, kdy k nim došlo.
Případ mizejících nevěstek
Tadeáš z Příhraz se vydává do Nymburka, aby se zúčastnil slavnosti na počest svatého Huberta. Z nečekané cesty se záhy rodí vyšetřování, když je místním knězem požádán, aby prokázal nevinu jeho přítele Hostivíta z Hořátve. Ten po usvědčení z množství hanebných zločinů čeká na popravu. Tadeáš zprvu odmítá věnovat čas předem ztracenému případu, to se ale změní, když je přepaden neznámým útočníkem.