Rozhovor s Naďou Horákovou
V těchto dnech přichází na knižní trh nový historický román Anděl královny Konstancie od spisovatelky Nadi Horákové. Příběh, který vás zavede do fascinujícího období českých dějin, slibuje silné emoce, intriky i nečekaná odhalení. Jak vznikala tato kniha, co autorku inspirovalo a jaké tajemství se skrývá za jejím názvem? Nejen o tom jsme si s Naďou Horákovou povídali v exkluzivním rozhovoru, který vám nyní přinášíme.
Hodonínská rodačka Naďa Horáková vystudovala gymnázium v Kyjově a češtinu a dějepis na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně. Čtenáři ji znají jako autorku klasických detektivek a historických románů převážně z období středověku, píše ale i filmové scénáře. Mimořádný úspěch měla zejména její série Mocní a ubozí Markrabství moravského, tvořená romány Brněnské nevěstky, Ženy na pranýři, Brněnské Židovky a Jeptiška pro markraběte. Za své literární dílo byla autorka oceněna medailí Otakara Bystřiny, za celoživotní přínos v oblasti školství získala pamětní medaili Jihomoravského kraje. Žije s rodinou v Mutěnicích u Hodonína.
Mohla byste pro čtenáře stručně vystihnout, jaká je Vaše nová kniha?
Nadneseně řečeno je vyznáním mému rodnému kraji. Ta se většinou píší poetickým jazykem, já jsem k tomu účelu zvolila román s detektivní zápletkou. K jeho napsání mě inspirovala listina královny Konstancie Uherské, manželky Přemysla Otakara I., o povýšení Hodonína na královské město. Je v ní zmínka o vraždě jejího rychtáře Petra a vyzývá k potrestání jeho vrahů. V knize se dotýkám počátků a konců křesťanství a pohanství, ale i celých rodů. Příběh se odehrává ve dvou rovinách, na počátku 9. století, tedy v době, kdy se prosazuje na Moravě rod Mojmírovců a o slovo se hlásí křesťanství, a pak v roce 1236, kdy je křesťanské náboženství ve společnosti už pevně zakotveno, ale stále přetrvávají pohanské zvyky. Ostatně ještě v 16. století si faráři stěžovali, že se ženy modlí i k Velesovi.
V první části Vašeho románu se ponoříme do doby 9. století, do nejstaršího známého období českých, respektive moravských dějin. Mají nám ještě tyto časy, tehdejší lidé a jejich společnost co říct? Mohou být pro dnešního člověka v něčem inspirativní?
Říká se, že každých tisíc let se minulost připomíná, abychom se poučili. Tedy když vezmu dějiny Evropy zjednodušeně: přelom letopočtu – zrod křesťanství, přelom 1. a 2. tisíciletí – vítězství křesťanství, přelom 2. a 3. tisíciletí – křesťanství jako jeden z mnoha náboženských směrů. Mohli bychom se poučit, jak dál, protože podle mého názoru žijeme v přelomové době, a právě historie nám může nabídnout vhodné východisko. V mých historických románech má náboženství důležité místo, protože v té době důležité bylo. Ať to byl polyteismus, nebo víra v jednoho boha. Nejsem praktikující katolík, ale žiju na religiózním Slovácku a celý život vliv křesťanství vnímám a vážím si ho. V době mého dětství polovina mé rodiny byla věřící, druhá již bez vyznání. Co se mi na životě na Slovácku líbí, je pěkný vztah ke kostelům (i coby kulturním památkám) a krásně upravené hřbitovy, kam i já každý týden chodím za svými předky uctít jejich památku zapálením svíčky a popovídat si s nimi. Myslím, že tady stále cítíme pevnější intuitivní spojení s minulostí.
Bylo pro Vás obtížné vcítit se do pocitů postav žijících v 9. století, dívat se na svět jejich očima? Co pro Vás bylo na této době nejzajímavější?
Knihu jsem začala psát v roce 2004 a celou dobu jsem sbírala materiál k Velké Moravě a následně k Moravě ve 13. století. Z těchto dob se dochovalo málo písemných pramenů a jsou torzovité, o Hodonínsku to platí dvojnásob. Přistoupila jsem tedy k tomu, že jsem historickou linku doplnila o lidovou slovesnost, tedy o pověsti a folklor Slovácka. Protože jsem se za těch dvacet let již s hrdiny sžila, neměla jsem problém se do nich vcítit. Nejzajímavější pro mě bylo zjištění, kde všude by se mohl podle lidové tradice nacházet hrob arcibiskupa Metoděje. V mém románu ale tuto otázku neotvírám, ocitáme se v něm teprve na počátku formování staré moravské říše.
Ve Vašem příběhu mají důležitou úlohu vědmy, léčitelky – právě ony jsou těmi, kdo spojuje přítomnost s dávnou minulostí a je pro společnost možná až životně důležitý. Co Vás k zaměření na tento typ postavy vedlo?
NH Vědmy a léčitelky jsou pro mě spojeny s přírodou a moudrostí a chovám k nim hlubokou úctu. Měli jsme v rodině dvě porodní báby. Pamatuju ještě, jak se chodívalo s drobnými problémy ke kořenářkám, které dokázaly pomoci. Žilo se ve větším propojení s okolní přírodou. Moje babička byla například skvělá houbařka, znala dary lesa jako málokdo. Mé pratetě je 95 let, ještě donedávna jezdila na kole a sbírala na loukách a v lese bylinky. Obě moje babičky šily a vyšívaly kroje. Prožila jsem tedy v Ratíškovicích dětství ve spojení se starými tradicemi, z čehož ráda čerpám. A jsem ráda, že se společnost k těmto starým zkušenostem vrací, například k bylinkářství. A co se týče vědem, věřím, že někteří lidé ten vzácný dar vnímat časy budoucí mají.
Váš nový román je situován na Hodonínsko, které má v rámci naší země specifickou polohu jak ze zeměpisného, tak z historického hlediska: jeho hranici netvoří neprostupné pohraniční hory a je svým způsobem křižovatkou či bránou různých celků a kultur. Například i do hlavních měst okolních států je to z Hodonínska blíže než do hlavního města České republiky. Čtenáři si jistě všimnou, že také ve Vašem příběhu má tato skutečnost značný vliv. Ovlivňuje to nějak obyvatele Vašeho regionu i v současnosti?
NH Zcela určitě. Hodonínsko a Břeclavsko bylo takovým nárazníkovým územím mezi Českým královstvím, Rakouskem a Uherskem. Morava mívala blíž k Vídni než k Praze. Mnoho z nás má příbuzné ve Vídni, kam se ještě ve 20. století jezdilo za prací. Můj pradědeček se ve Vídni oženil s Vídeňankou a usadil se tam. Dodnes se často říká, když někdo jede například z dovolené z Itálie a projíždí Vídní: „Tak jsme doma.“ Znamená to sice, že už je domov blízko, ale i tak to o něčem vypovídá. Je to takový relikt habsburské říše. A Bratislava je opravdu za humny a bývá cílem výletů i nákupů. Slovácko se dřív jmenovalo Moravské Slovensko, takže Slováky vnímáme jako své bratry a máme k nim blízko nejen geograficky.
Když jsem se začala věnovat rodinné genealogii, věděla jsem, že některé větve mého rodu nejsou starousedlé v Ratíškovicích, ale tak velký rozptyl mě opravdu překvapil. Do roku 1629 jsem nalezla předky po celé Moravě a Slezsku, v Polsku, Německu a v Uhrách. Takže Hodonínsko opravdu stálo na křižovatce „světů“.
Čtenáři Vás znají jako autorku detektivek i historických románů, především skvělé série Mocní a ubozí Markrabství moravského, ale i dalších neméně propracovaných příběhů. Jaké máte autorské plány do budoucna, mají se čtenáři na co těšit?
Teď pracuji na detektivce Slovácko se vraždí. Je jasné, že k názvu mě inspirovaly nedostižné příběhy Zdeňka Galušky. Nebude v nářečí, ale v toku textu využívám různé výrazy a průpovídky, které se u nás na Slovácku stále používají. Samozřejmě nechybí víno, ženy, zpěv. Snad mohu prozradit, že zápletka se točí kolem divadelního představení Maryša, které připravuje vesnický amatérský soubor. A jak se říká, hračky bývají plačky. Pak snad konečně dopíšu historický román Nebeklíč o skutečném procesu s domnělými upíry v polovině 18. století na Velkoheralticku poblíž Opavy, na kterém pracuji už patnáct let.
Kterou část práce máte při tvorbě knihy nejraději?
Nejraději mám začátky, kdy hledám jména hlavních hrdinů, a práci na mapě. Vždycky pracuji s mapou. Jako dějepisářka k tomu mám samozřejmě blízko. Vytvořím svou vlastní a podle ní se pak při psaní řídím. Proto bych chtěla velmi poděkovat dvěma historičkám, Haně Sýkorové z Masarykova muzea v Hodoníně a ředitelce Státního okresního archivu Hodonín Galině Rucké, za neocenitelnou pomoc při sestavení ilustrativní mapy, jak mohl vypadat Hodonín ve 13. století. Tuto mnou neuměle nakreslenou mapu převedl do krásné podoby grafik Ondřej Vašíček, za což mu patří velké díky. A v neposlední řadě děkuji panu Martinu Krátoškovi, který román skvěle zredigoval. Ovšem největší chválu si zaslouží můj manžel za trpělivost, že si za ta léta zvykl, že si někdy místo teplé večeře může přečíst jednu novou kapitolu, kterou jsem právě dopsala.
Máte ještě další pomocníky?
Mám. Osm let se mnou píše kocour Pan Tau, když se po toulkách vrátí ráno domů a uvelebí se na mém pracovním stole. Teď mi přibyl další pomocník Timo, štěně německého ovčáka, a plánuju, že v rámci jeho socializace budu v létě psát na dvoře.