Rozhovor s Václavem Jabůrkem
V uniformě beránka je nový román novináře a zahraničního zpravodaje Českého rozhlasu v Německu Václava Jabůrka. Rozhovor s tímto zajímavým autorem nejen o knize a psaní.
V uniformě beránka je nový román novináře a zahraničního zpravodaje Českého rozhlasu v Německu Václava Jabůrka. Rozhovor s tímto zajímavým autorem nejen o knize a psaní.
Kniha V uniformě beránka je Váš první beletristický titul. Jedná se o velmi dramatický a napínavý příběh z počátku 20. let 20. století, navíc z Německa. Co bylo pro Vás jako českého autora při psaní tohoto textu hlavní inspirací?
Předně je to mé působení v Berlíně, který je prodchnutý historií. O té mezi roky 1933 až 1945 byly napsané stohy knih a přišla mi škoda, že už se tolik neví o tom, co tomu předcházelo. A že například v roce 1923 bylo Československo zemí, které mohli Němci závidět nejen pořádek, ale i prosperitu. Celý nápad paradoxně vznikl na úplně jiném místě. Na Roosevelt Islandu v New Yorku. Díval jsem se na staré art-deco mrakodrapy a snažil se vymyslet literární postavu, která by do té éry zapadala. Musel to být Čechoslovák a ideálně směsice Hercula Poirota a Willyho Foga. Někdo, kdo mohl ve 20. letech volně cestovat a zároveň řešit všemožné peripetie. Potom jsem si ale uvědomil, že pokud chci opravdu něco napsat a být k čtenářům upřímný, pak musím děj zasadit do Německa, které zkrátka znám. Výsledkem je dvojice Čechoslováků, kteří žijí za hranicemi díky novinářské a překladatelské práci. Právě s jejich pomocí popisuji to, jak se před sto lety různě po Evropě žilo – a pořád to zasazuji do kontextu s tehdejší první republikou.
Máte nějaké literární vzory? Kteří autoři patří k Vašim nejoblíbenějším?
Hrozně rád se vracím ke knihám Ferdinanda von Schiracha, který dokáže na několika málo stránkách odvyprávět příběh, který by klidně vystačil na celovečerní film. Ale pokud jde o vzory, ty jsou i kvůli žánru trochu jiné. Předně je to Frederick Forsyth, který v každé knize vytvoří pestrou pavučinu vzájemně nesouvisejících postav, které se ale vždycky nějakým osudovým způsobem protnou. A částečně i Ian Fleming, i když jsou jeho knihy z dnešního pohledu dost problematické. Ale přijde mi zajímavé, jak v každé bondovce experimentoval s vypravěčskou formou a že mu stačilo pouhých pár vět, aby sugestivně popsal atmosféru nějakého místa.
Pracujete jako zahraniční zpravodaj Českého rozhlasu, několik let jste žil rovněž ve Švýcarsku, německé prostředí a kultura jsou Vám tedy blízké. Můžete krátce srovnat českou a německou literární scénu?
Obě jsou svým způsobem zahleděné tak trochu do sebe a ze zahraniční tvorby čerpají spíš jen to, co se jim hodí. Ale to nutně nemusí být jen špatně. Vede to k opakovanému otevírání palčivých otázek, u kterých se dochází ke stále upřímnějším odpovědím (v Německu například vztah ke státní moci, v Česku třeba debata o Sudetech). A zároveň se nesnaží přejímat některé světové trendy, které pro domácí publikum nejsou relevantní. Větším problémem je, že čeští i němečtí autoři nejsou tolik vidět na mezinárodním poli, jejich knížky si tak nachází cestu spíše k domácím čtenářům. Ve srovnání s Francií, která si na tom založila jeden z pilířů zahraniční politiky a své autory prosazuje po celém světě, je to přitom škoda. Němci a Češi mají dost podobnou mentalitu a smysl pro humor. Oba národy se považují za „střední Evropany“ (ano, velká část Němců to tak skutečně vidí) a nesnaží se ohromit svět svou jedinečností, která ale spočívá přesně v tomhle.
Domnívám se, že historická fikce si získává stále více příznivců – nejen v Německu jsou velmi úspěšné např. knihy Volkera Kutschera, jehož dílo znají díky nakladatelství MOBA i čeští čtenáři. V posledních letech jsou v České republice velmi oblíbené knihy autorů, jakými jsou např. Štěpán Javůrek, Karin Lednická, Markéta Prášková, Kateřina Tučková, tedy tvůrkyň a tvůrců, kteří čtenářům předkládají příběhy z dvacátého století. Čím si tuto oblibu vysvětlujete?
Čtení knížky je svým způsobem i forma úniku – a jen málokde se cítíme tak jistě jako v historii. Všichni nějak tušíme, kam se „velké dějiny“ ubírají a vždycky máme na paměti nějakou velkou tragédii, která se na postavy v románu chtě nechtě řítí. Ale ono je to svým způsobem uklidňující. V historických knihách máme jistotu z „budoucnosti.“ A díky novým studiím, snadnějším rešerším a moderní literatuře můžeme zároveň ten starý svět objevovat úplně jinak. Lépe si představit každodenní život – to je paradoxně věc, kterou nám dobové knížky nenabídnou, protože autoři to považovali za naprostou samozřejmost a nesnažili se ji popisovat. Ernesta Hemingwaye ani Josepha Rotha nenapadlo zdůrazňovat, že mohli s přáteli na dálku komunikovat leda poštou a ve výjimečných případech telefonem, pokud byl ten druhý náhodou u aparátu. Dnešní spisovatelé se tak snaží zpětně zachytit i tu každodennost. A v tomhle je podle mě další forma úniku. Svět bez chytrých telefonů, bez internetu. Svět založený na rozhovorech mezi lidmi. Kniha, která se odehrává v současnosti, už nic takového popisovat nemůže. Takže zájem o historické romány možná pramení i z toho, že se odehrávají ve světě, ve kterém hraje klíčovou roli dialog, a ne pouhé přepisy textových zpráv a e-mailů, na kterých dnešní mezilidská komunikace stojí.
V příštím roce by měla vyjít Vaše druhá kniha nazvaná Přístav zklamání, mělo by se opět jednat o historické krimi z poloviny dvacátých let dvacátého století. Můžete tento text představit čtenářům blíže?
Bude volně navazovat na moji první knihu, ale tentokrát se vydáme do Barcelony roku 1925. Je to další město, které dobře znám, a taky dějiny Španělska byly v téhle epoše fascinující (občanská válka byla ještě v nedohlednu, napětí ve společnosti sílilo a Katalánci doufali v nezávislost). Kniha se ale paradoxně točí i kolem našich vlastních dějin. Na pláži za městem se objeví mrtvola ředitele z plzeňské Škody, který zodpovídal za výrobu jejího prvního auta. Vedle dvojice Čechoslováků z první knihy se v románu představí ještě jedna postava, na které bych chtěl v budoucnu postavit další příběhy. Mladý diplomat nezatížený první světovou válkou, kterému se zalíbí melouchaření pro tajnou službu. Muž, který si myslí, že má před sebou zářnou a jistou budoucnost – tak jako země, které oddaně slouží. Časově se ale stále víc posouváme k tragickým okamžikům evropských dějin, které zatím jen bublají pod povrchem. A zatímco Barcelona poskytuje knize přívětivé a na první pohled uklidňující kulisy, tón celého příběhu nabírá spíš tmavší odstín.
Kniha V uniformě beránka je Váš první beletristický titul. Jedná se o velmi dramatický a napínavý příběh z počátku 20. let 20. století, navíc z Německa. Co bylo pro Vás jako českého autora při psaní tohoto textu hlavní inspirací?
Předně je to mé působení v Berlíně, který je prodchnutý historií. O té mezi roky 1933 až 1945 byly napsané stohy knih a přišla mi škoda, že už se tolik neví o tom, co tomu předcházelo. A že například v roce 1923 bylo Československo zemí, které mohli Němci závidět nejen pořádek, ale i prosperitu. Celý nápad paradoxně vznikl na úplně jiném místě. Na Roosevelt Islandu v New Yorku. Díval jsem se na staré art-deco mrakodrapy a snažil se vymyslet literární postavu, která by do té éry zapadala. Musel to být Čechoslovák a ideálně směsice Hercula Poirota a Willyho Foga. Někdo, kdo mohl ve 20. letech volně cestovat a zároveň řešit všemožné peripetie. Potom jsem si ale uvědomil, že pokud chci opravdu něco napsat a být k čtenářům upřímný, pak musím děj zasadit do Německa, které zkrátka znám. Výsledkem je dvojice Čechoslováků, kteří žijí za hranicemi díky novinářské a překladatelské práci. Právě s jejich pomocí popisuji to, jak se před sto lety různě po Evropě žilo – a pořád to zasazuji do kontextu s tehdejší první republikou.
Máte nějaké literární vzory? Kteří autoři patří k Vašim nejoblíbenějším?
Hrozně rád se vracím ke knihám Ferdinanda von Schiracha, který dokáže na několika málo stránkách odvyprávět příběh, který by klidně vystačil na celovečerní film. Ale pokud jde o vzory, ty jsou i kvůli žánru trochu jiné. Předně je to Frederick Forsyth, který v každé knize vytvoří pestrou pavučinu vzájemně nesouvisejících postav, které se ale vždycky nějakým osudovým způsobem protnou. A částečně i Ian Fleming, i když jsou jeho knihy z dnešního pohledu dost problematické. Ale přijde mi zajímavé, jak v každé bondovce experimentoval s vypravěčskou formou a že mu stačilo pouhých pár vět, aby sugestivně popsal atmosféru nějakého místa.
Pracujete jako zahraniční zpravodaj Českého rozhlasu, několik let jste žil rovněž ve Švýcarsku, německé prostředí a kultura jsou Vám tedy blízké. Můžete krátce srovnat českou a německou literární scénu?
Obě jsou svým způsobem zahleděné tak trochu do sebe a ze zahraniční tvorby čerpají spíš jen to, co se jim hodí. Ale to nutně nemusí být jen špatně. Vede to k opakovanému otevírání palčivých otázek, u kterých se dochází ke stále upřímnějším odpovědím (v Německu například vztah ke státní moci, v Česku třeba debata o Sudetech). A zároveň se nesnaží přejímat některé světové trendy, které pro domácí publikum nejsou relevantní. Větším problémem je, že čeští i němečtí autoři nejsou tolik vidět na mezinárodním poli, jejich knížky si tak nachází cestu spíše k domácím čtenářům. Ve srovnání s Francií, která si na tom založila jeden z pilířů zahraniční politiky a své autory prosazuje po celém světě, je to přitom škoda. Němci a Češi mají dost podobnou mentalitu a smysl pro humor. Oba národy se považují za „střední Evropany“ (ano, velká část Němců to tak skutečně vidí) a nesnaží se ohromit svět svou jedinečností, která ale spočívá přesně v tomhle.
Domnívám se, že historická fikce si získává stále více příznivců – nejen v Německu jsou velmi úspěšné např. knihy Volkera Kutschera, jehož dílo znají díky nakladatelství MOBA i čeští čtenáři. V posledních letech jsou v České republice velmi oblíbené knihy autorů, jakými jsou např. Štěpán Javůrek, Karin Lednická, Markéta Prášková, Kateřina Tučková, tedy tvůrkyň a tvůrců, kteří čtenářům předkládají příběhy z dvacátého století. Čím si tuto oblibu vysvětlujete?
Čtení knížky je svým způsobem i forma úniku – a jen málokde se cítíme tak jistě jako v historii. Všichni nějak tušíme, kam se „velké dějiny“ ubírají a vždycky máme na paměti nějakou velkou tragédii, která se na postavy v románu chtě nechtě řítí. Ale ono je to svým způsobem uklidňující. V historických knihách máme jistotu z „budoucnosti.“ A díky novým studiím, snadnějším rešerším a moderní literatuře můžeme zároveň ten starý svět objevovat úplně jinak. Lépe si představit každodenní život – to je paradoxně věc, kterou nám dobové knížky nenabídnou, protože autoři to považovali za naprostou samozřejmost a nesnažili se ji popisovat. Ernesta Hemingwaye ani Josepha Rotha nenapadlo zdůrazňovat, že mohli s přáteli na dálku komunikovat leda poštou a ve výjimečných případech telefonem, pokud byl ten druhý náhodou u aparátu. Dnešní spisovatelé se tak snaží zpětně zachytit i tu každodennost. A v tomhle je podle mě další forma úniku. Svět bez chytrých telefonů, bez internetu. Svět založený na rozhovorech mezi lidmi. Kniha, která se odehrává v současnosti, už nic takového popisovat nemůže. Takže zájem o historické romány možná pramení i z toho, že se odehrávají ve světě, ve kterém hraje klíčovou roli dialog, a ne pouhé přepisy textových zpráv a e-mailů, na kterých dnešní mezilidská komunikace stojí.
V příštím roce by měla vyjít Vaše druhá kniha nazvaná Přístav zklamání, mělo by se opět jednat o historické krimi z poloviny dvacátých let dvacátého století. Můžete tento text představit čtenářům blíže?
Bude volně navazovat na moji první knihu, ale tentokrát se vydáme do Barcelony roku 1925. Je to další město, které dobře znám, a taky dějiny Španělska byly v téhle epoše fascinující (občanská válka byla ještě v nedohlednu, napětí ve společnosti sílilo a Katalánci doufali v nezávislost). Kniha se ale paradoxně točí i kolem našich vlastních dějin. Na pláži za městem se objeví mrtvola ředitele z plzeňské Škody, který zodpovídal za výrobu jejího prvního auta. Vedle dvojice Čechoslováků z první knihy se v románu představí ještě jedna postava, na které bych chtěl v budoucnu postavit další příběhy. Mladý diplomat nezatížený první světovou válkou, kterému se zalíbí melouchaření pro tajnou službu. Muž, který si myslí, že má před sebou zářnou a jistou budoucnost – tak jako země, které oddaně slouží. Časově se ale stále víc posouváme k tragickým okamžikům evropských dějin, které zatím jen bublají pod povrchem. A zatímco Barcelona poskytuje knize přívětivé a na první pohled uklidňující kulisy, tón celého příběhu nabírá spíš tmavší odstín.