Rozhovor s Vlastimilem Vondruškou
Série historických detektivek Letopisy královské komory má už dvě desítky dílů. Při této příležitosti nám autor, Vlastimil Vondruška, poskytl rozhovor k novému románu Tajemná postava.
Série Letopisy královské komory má už dvě desítky dílů a čtenáři se k Jiřímu Adamovi z Dobronína stále vracejí. Čím si podle vás tahle postava drží svou přitažlivost i po tolika letech?
Myslím si, že odpověď je zřejmá a platí obecně pro každé dílo tohoto žánru. Hlavní hrdina – detektiv musí mít vlastnosti, které se od něj očekávají. Protože reprezentuje spravedlnost a dobro, musí sám být spravedlivý a čtenář se s ním musí ztotožnit. Nechápu, jak je možné ztotožnit se s detektivem opilcem, který má rozhárané manželství, léčí se z psychóz atd. Problémů máme kolem sebe víc než dost, proč si tedy jimi zaplevelovat ještě vlastní svět fantazie a snění? Jiří Adam z Dobronína je muž tradičního střihu se smyslem pro rodinu, práci a problémy lidí kolem něj. To jsou zjevně hodnoty, které lidé navzdory modernistickému klopýtání potřebují.
V nové knize Tajemná postava pracujete nejen s vraždou, ale i s motivem tajemného mnicha a atmosférou zříceniny hradu Rokštejna. Co vás na podobných legendách a „nevyřčených“ příbězích české historie nejvíc inspiruje?
Od časů Edgara Wallace jsou tohle kulisy tajemných příběhů, které polechtají naši představivost. Tajemná noc, neznámá postava, ruiny starobylého hradu, vytí psa v dálce, měsíc za mraky… Kulisy mají totiž v románech mimořádně důležité místo, protože spoluvytvářejí příběh a přenášejí nás do autorova světa. A já romantické kulisy dávných časů miluji.
Vaše detektivky vždy stojí na pevném historickém základě. Jak vypadá moment, kdy historik ustoupí spisovateli a fakta začnou sloužit napětí a příběhu?
Historik musí ustoupit vždycky, jakmile se příběh začne odvíjet. Je nereálné napsat stoprocentně věrohodný historický román, to nejde ani při psaní vědeckých statí. Minulost musíme vždycky nějak uchopit, a to znamená zjednodušit a přizpůsobit ji našemu vnímání. A čím hlouběji jdeme do minulosti, tím více musí pracovat fantazie a musíme si vymýšlet, protože písemné prameny ze středověku jsou mimořádně skoupé na líčení běžných osudů a popis prostředí. A pokud hovoří o některých věcech, tak spíše ideologicky než pravdivě. Takže historik dokonce ochotně spisovateli ustoupí, protože do mnoha věcí vlastně nemá čím přispět.
Letopisy královské komory dnes vycházejí nejen knižně, ale i jako audioknihy. Přemýšlíte při psaní někdy i nad tím, jak bude příběh znít, když ho posluchači uslyší?
Přiznám se, že nepřemýšlím a nepíšu s nějakým formálním úmyslem něco dělat tak či jinak. Já totiž píšu tak, jako bych v tom příběhu byl a popisuji to, co vidím a cítím. Vlastně jako bych byl součástí filmu. Takže si myslím, tohle je pro audioknihy ideálně formát.
Vaše knihy často ukazují, že lidské slabosti, touha po moci nebo strach se v průběhu staletí příliš nemění. Nacházíte při psaní historických detektivek paralely i k dnešní společnosti?
Touha po moci, strach, ale i lidské slabosti, a dodejme i neřesti, jsou staré jako lidstvo samo a jsou všudypřítomné. Jenže někdy na to zapomínáme a myslíme si, že nám se to stát nemůže, protože my jsme lepší a rozumnější. Nejsme. Dějiny se neustále opakují se všemi chybami, ale to neznamená, že život není krásný. A objektivně dnes žijeme snad nejlépe, jak jsme za posledních tisíc let žít mohli. Tak proč si pořád na něco stěžujeme a mladí mají deprese z budoucnosti? Je to přece v našich rukách. I to je smysl historické tvorby. Připomínat, co bylo, abychom si uvědomili, co je.
Myslím si, že odpověď je zřejmá a platí obecně pro každé dílo tohoto žánru. Hlavní hrdina – detektiv musí mít vlastnosti, které se od něj očekávají. Protože reprezentuje spravedlnost a dobro, musí sám být spravedlivý a čtenář se s ním musí ztotožnit. Nechápu, jak je možné ztotožnit se s detektivem opilcem, který má rozhárané manželství, léčí se z psychóz atd. Problémů máme kolem sebe víc než dost, proč si tedy jimi zaplevelovat ještě vlastní svět fantazie a snění? Jiří Adam z Dobronína je muž tradičního střihu se smyslem pro rodinu, práci a problémy lidí kolem něj. To jsou zjevně hodnoty, které lidé navzdory modernistickému klopýtání potřebují.
V nové knize Tajemná postava pracujete nejen s vraždou, ale i s motivem tajemného mnicha a atmosférou zříceniny hradu Rokštejna. Co vás na podobných legendách a „nevyřčených“ příbězích české historie nejvíc inspiruje?
Od časů Edgara Wallace jsou tohle kulisy tajemných příběhů, které polechtají naši představivost. Tajemná noc, neznámá postava, ruiny starobylého hradu, vytí psa v dálce, měsíc za mraky… Kulisy mají totiž v románech mimořádně důležité místo, protože spoluvytvářejí příběh a přenášejí nás do autorova světa. A já romantické kulisy dávných časů miluji.
Vaše detektivky vždy stojí na pevném historickém základě. Jak vypadá moment, kdy historik ustoupí spisovateli a fakta začnou sloužit napětí a příběhu?
Historik musí ustoupit vždycky, jakmile se příběh začne odvíjet. Je nereálné napsat stoprocentně věrohodný historický román, to nejde ani při psaní vědeckých statí. Minulost musíme vždycky nějak uchopit, a to znamená zjednodušit a přizpůsobit ji našemu vnímání. A čím hlouběji jdeme do minulosti, tím více musí pracovat fantazie a musíme si vymýšlet, protože písemné prameny ze středověku jsou mimořádně skoupé na líčení běžných osudů a popis prostředí. A pokud hovoří o některých věcech, tak spíše ideologicky než pravdivě. Takže historik dokonce ochotně spisovateli ustoupí, protože do mnoha věcí vlastně nemá čím přispět.
Letopisy královské komory dnes vycházejí nejen knižně, ale i jako audioknihy. Přemýšlíte při psaní někdy i nad tím, jak bude příběh znít, když ho posluchači uslyší?
Přiznám se, že nepřemýšlím a nepíšu s nějakým formálním úmyslem něco dělat tak či jinak. Já totiž píšu tak, jako bych v tom příběhu byl a popisuji to, co vidím a cítím. Vlastně jako bych byl součástí filmu. Takže si myslím, tohle je pro audioknihy ideálně formát.
Vaše knihy často ukazují, že lidské slabosti, touha po moci nebo strach se v průběhu staletí příliš nemění. Nacházíte při psaní historických detektivek paralely i k dnešní společnosti?
Touha po moci, strach, ale i lidské slabosti, a dodejme i neřesti, jsou staré jako lidstvo samo a jsou všudypřítomné. Jenže někdy na to zapomínáme a myslíme si, že nám se to stát nemůže, protože my jsme lepší a rozumnější. Nejsme. Dějiny se neustále opakují se všemi chybami, ale to neznamená, že život není krásný. A objektivně dnes žijeme snad nejlépe, jak jsme za posledních tisíc let žít mohli. Tak proč si pořád na něco stěžujeme a mladí mají deprese z budoucnosti? Je to přece v našich rukách. I to je smysl historické tvorby. Připomínat, co bylo, abychom si uvědomili, co je.