Rozhovor se Stanislavem Češkou
Právě vychází nová kniha Potměšilá smrt známého brněnského autora Stanislava Češky, která je v rámci jedinečné edice Původní česká detektivka již jeho šestadvacátou a zároveň je také jubilejním 400. svazkem edice. Položili jsme proto úspěšnému a oblíbenému autorovi několik otázek.
Právě vychází nová kniha Potměšilá smrt známého brněnského autora Stanislava Češky, která je v rámci jedinečné edice Původní česká detektivka již jeho šestadvacátou a zároveň je také jubilejním 400. svazkem edice. Položili jsme proto úspěšnému a oblíbenému autorovi několik otázek.
V edici Původní česká detektivka Vám jako začínajícímu autorovi vyšla v roce 2010 Vaše první kniha Starožitná smrt. Jak jste se vlastně k literární tvorbě coby vystudovaný kybernetik dostal a jak vzpomínáte na své literární začátky?
Mé úplně první literární začátky se odehrály na Gymnáziu Křenová, kde jsem studoval v sedmdesátých letech. Byly to zamilované básničky nevalné kvality, dvě písničky Karla Gotta, které jsem aktuálně otextoval k našim tanečním a které se setkaly s nadšeným ohlasem u spolužáků, a jedna povídka, kterou mi uveřejnili v Českém rozhlase Brno a já za ni dostal svůj první honorář ve výši 90 korun československých.
No a v roce 1983 jsem se na našem třetím rande před mojí budoucí paní kasal, že dokážu promluvit na jakékoliv téma, aniž bych o něm něco věděl. Ona mě vyzvala, abych jí vymyslel ve vlaku, kde jsme právě jeli, pohádku. A já ze sebe po chvilce vysypal pohádku o zajíci Mlsálkovi, což byl začátek mé opravdové literární kariéry. Po letech jsem přivedl na svět svého prvního „dospěláckého“ literárního hrdinu detektiva Berku a začal psát detektivní a historické romány…
Proč jste se jako začínající autor rozhodl oslovit právě nakladatelství MOBA?
Když jsem napsal svůj první román Starožitná smrt, brzy jsem zjistil, že pokud nemáte v nakladatelském světě známé, nemáte prostředky pro financování vydání vlastního románu, případně nestvoříte „uvědomělé“ dílo, které někoho neméně uvědomělého zaujme, je cesta k vydání vaší knihy poněkud problematická. Důkazem toho jsou třeba i mé Pohádky o Mlsálkovi. Třebaže dnes už nejsem neznámý autor a mám na kontě víc než čtyřicet knih, o Mlsálka nikdo zájem nemá a nejspíš mít nebude. Což jsem si osobně ověřil, když jsem jej před pár lety nabízel všem nakladatelstvím, která v této zemi vydávají pohádky. I když ze svých čtení v mateřských školách, nedávno třeba ze svého turné do Kostelce nad Černými lesy, dobře vím, že se dětem tyhle pohádky o zajíčkovi velice líbí, a dokonce existují i jejich úspěšné rozhlasové nahrávky v Radiu Proglas a televizní v TV Noe. Vždy, když ty pohádky někde čtu, případně je čte svým dětem ve školce má paní, následují dotazy, kde se dá kniha s těmito pohádkami koupit. Odpověď je stručná: nikde.
A podobné to bylo, když jsem napsal Starožitnou smrt. Nabídl jsem ji několika nakladatelstvím a odezva byla nulová. Pak jsem ovšem já, Brňák, zjistil, že brněnské nakladatelství MOBA pořádá každý rok soutěž „O poklad byzantského kupce“, jejímž patronem byl za svého života pan Václav Erben. V této soutěži tehdy hledali nové autory. První tři vyhodnocené knihy dostávaly každý rok smlouvu na vydání. Přihlásil jsem se a posléze zjistil, že jsem měl víc štěstí než rozumu. Aniž bych v Mobě někoho znal, mezi tou téměř stovkou zaslaných rukopisů tam hodnotitele soutěže zaujala i má Starožitná smrt, která se umístila jako třetí. Další rok můj druhý román Hořká smrt tuto soutěž dokonce vyhrál. A já jsem se stal spisovatelem.
Čekal jste na začátku své spisovatelské dráhy, že budete mít jednou na svém kontě tolik úspěšných knih?
Určitě ne. Mým cílem bylo pouze zkusit napsat takovou knihu, která by se mi líbila a kterou by přijali i čtenáři. A posléze ji vidět v knihkupectví.
Na tomto místě bychom měli určitě připomenout, že kromě detektivek ze současnosti píšete také historické krimiromány, konkrétně se zabýváte obdobím Velké Moravy. Proč píšete zejména detektivky a jaké máte v tomto žánru oblíbené autory či vzory?
Protože jsem značně ukecaný, jak jsem se zmínil výše, dokázal bych jistě napsat i hlubokomyslný psychologický román. To mě ale neláká. Mým cílem je psát knihy, které čtenáře i mě pobaví, přinesou také třeba trochu poučení a aspoň občas reagují na aktuální dění kolem nás. Na což je detektivka ideální, protože to dokáže nenásilnou a třeba i zábavnou formou. A pokud jde o historické romány z doby Velké Moravy, mám rád historii a jako Brňák a Moravák jsem velkým obdivovatelem tohoto významného období našich dějin, o kterém navíc málokdo píše.
A oblíbení autoři? Jsou to především američtí klasičtí autoři drsné školy jako Raymond Chandler, Ross Mac Donald, Robert B. Parker. Z těch novějších pak třeba Michael Connelly nebo John Sandford. A potom samozřejmě Václav Erben se svým doktorem obojího práva, elegánem, kapitánem Michalem Exnerem.
Jedním z Vašich knižních hrdinů je detektiv Standa Berka. Nabízí se tedy otázka, zda předobrazem tohoto literárního hrdiny nejste tak trochu Vy sám…
Samozřejmě že ano. Původně jsem po vzoru autorského dua Ellery Queen chtěl po sobě pojmenovat i svého detektiva. Pak jsem mu dal raději jméno Berka. Ovšem stejně jako já je Berka fanouškem MHD a vlaků, má rád dobré jídlo a pití, má silně vyvinutý smysl pro spravedlnost. Já sám mám dokonce za sebou i „policejní kariéru“, i když trvala pouze asi jednu minutu. To je ale na jiné vyprávění. Občas tím bavím návštěvníky svých besed v knihovnách.
Kromě napínavého děje oceňují čtenáři ve Vašich knihách také faktickou přesnost. Jak důležitá je pro Vás v beletrii jako autora i čtenáře práce s fakty?
Je hodně důležitá. Vždycky mi v knihách, ale třeba i ve zprávách v médiích vadí nepřesnosti a někdy i hlouposti, kdy je prostě zřejmé, že autor píše o něčem, o čem toho moc neví. Takže třeba bavím svoji paní, když se díváme v televizi na nějakou detektivku a já to přerušuji výkřiky jako „to je úplná pitomost“, „takhle se to přece vůbec nedělá“ a podobně.
Své psaní příběhů s Berkou jsem proto zahájil tím, že jsem si pořídil vysokoškolské učebnice kriminalistiky a soudního lékařství, k tomu nakoupil další odbornou kriminalistickou a kriminologickou literaturu a také si třeba pořídil předplatné časopisu Policista. A když jsem byl potom poprvé pozvaný na brněnskou mordpartu, červenal jsem se tam rozpaky. Protože špičkoví kriminalisté, kteří se kolem mě sesedli, mě chválili nejen za to, jaké příběhy jsem napsal a jak se jim líbily, ale i za to, jak v rámci možností přesně jsem v nich vylíčil policejní práci.
A podobně jsem přistoupil i ke psaní svých velkomoravských románů. Jako elektroinženýr jsem pouhý historik-laik, tudíž před samotným psaním jsem se nejprve obložil odbornými knihami, občas i v němčině či angličtině, a teprve poté, po nabrání patřičných vědomostí, jsem se dal do psaní. A proto také své knihy doplňuji doslovy, v nichž vysvětluji, jak to bylo doopravdy, za což mě při besedách čtenáři opakovaně chválí.
Své detektivní příběhy umísťujete zejména do Brna a jeho okolí, proč?
Odpověď je podobná jako na předchozí otázku. Nemám rád, když někdo umístí své romány do New Yorku nebo třeba do Skandinávie jen proto, aby tomu svému dílku dal odér světovosti. Američané, Švédové, Norové mají dost svých vlastních spisovatelů, navíc právě propagace jejich vlastní země jim pomohla k proslulosti. Proto píšu o tom, co dobře znám. O Brně, o Moravě, případně o místech, kde jsem žil nebo které jsem navštívil. A pokud jsem tam nebyl, jako třeba ve Švýcarsku v mé knize Podezřelá smrt, znám alespoň ta místa důkladně třeba z filmů o železnicích.
Některé Vaše detektivní romány jsou inspirovány skutečnými případy, které v minulosti řešila Policie ČR. Již název série Brněnská mordparta vyšetřuje myslím hovoří za vše a domnívám se také, že je o Vás všeobecně známo, že při práci na svých textech s kriminalisty i dalšími odborníky intenzivně komunikujete. Bylo pro Vás jako autora beletrie těžké dostat se tzv. přímo ke zdroji?
Byla to otázka příznivé náhody. Když jsem psal svoji Smrt expremiérky, potřeboval jsem nějaká fakta o bavorské policii. Tak jsem se otázal přes webový formulář na stránkách bavorské policie a oni mi ochotně běhen dvou dní odpověděli. Potom jsem psal Smrt z minulosti. Aby bylo vše po faktické stránce přesné, potřeboval jsem nějaké informace o struktuře české kriminálky. Poslal jsem tedy dotaz na brněnské krajské ředitelství a odpověď přišla za půl hodiny. A za dva dny přišlo pozvání od šéfa brněnské mordparty. Dnes jsme přátelé, tykáme si. A krom toho, že jsem se během těch let dozvěděl spoustu zajímavostí o policejní práci, tak doma – samozřejmě střídmě – popíjím vynikající slivovici tohoto skvělého kriminalisty. Po řadě návštěv a hovorů s ním i s řadou jeho kolegů obdivuji nesmírně náročnou práci těchto velice chytrých policistů. To, co mi vypráví, je samozřejmě velkou inspirací pro mé psaní. Romány z vámi zmiňované série „Brněnská mordparta vyšetřuje“ jsem pojal ne jako klasické detektivky, ale spíš jako cosi, čemu se říká „policejní román“ nebo dnes moderně „true crime“. Prostě vylíčení toho, jak probíhá skutečné policejní vyšetřování. Protože to skutečně není pouze o jednom geniálním detektivovi, nýbrž o velice náročné týmové práci, podporované řadou vysoce kvalifikovaných specialistů. Já jsem se už třeba vícekrát obdivoval majstrštykům genetiků na brněnském OKTE, tedy Odboru kriminalistické techniky a expertiz.
Pokud jde o onen termín „true crime“, s lehkým pobavením jsem sledoval, jak na webu Světa knihy dělali loni velkou reklamu tomuto žánru. Já se mu věnuji už pomalu deset let...
Který případ Vám nejvíce utkvěl v paměti?
Těžko říct, člověku bývá všelijak, když ty příběhy přetavuje do románu. Jsou to vždy lidské tragédie. A občas opravdu hodně nechutné. Sám jsem si na to musel zvyknout a dokázat při psaní zůstat nad věcí. Jinak byste tuhle práci dělat nemohli. Vždy si při psaní těchto příběhů říkám, že v románech není třeba vymýšlet „drasťárny“. Skutečné příběhy jsou dostatečně drastické, občas dokonce i překonávají fantazii některých autorů. Ale abych odpověděl na otázku. Nejvíc na mě zapůsobily asi dva případy. Jednak Vražda neviňátek, případ krkavčí matky, která nechala svá tři miminka po porodu zemřít a uložila je mezi brambory do sklepa. Byl to tehdy mimochodem jeden ze dvou podobných případů, které se udály v našem kraji. Je to román z cyklu „Brněnská mordparta vyšetřuje“. A potom to je Smrt malé blondýnky. Jak ukazuje slovo „smrt“ v názvu románu, tady jsem použil skutečný případ jako inspiraci k jednomu z románů detektiva Berky. Berka je zde mladý kapitán Veřejné bezpečnosti, který vyšetřuje bestiální vraždu šestileté holčičky v osmdesátých letech ve Šlapanicích. Ve skutečném případu byl mimochodem vyšetřovatelem otec současného šéfa brněnské mordparty. Zmizení holčičky nahlásili zoufalí rodiče někdy kolem desáté hodiny večer. O půl druhé v noci mrtvolu holčičky našli policejní psovod se svým svěřencem a v devět hodin ráno si vyšetřovatel přišel pro vraha. A to bylo o víkendu, kdy byla tehdejší Veřejná bezpečnost navíc plně zaměstnaná Velkou cenou na brněnském okruhu. Vskutku impozantní výkon a ukázka schopností tehdejší policie.
Být spisovatelem je velmi náročná profese, co Vás na ní i po letech baví?
Když sednu ke psaní, cvakne mi v hlavě vypínač a začne mi v ní běžet film daného příběhu. A já píšu a občas sám nevím, jak příběh skončí. A pokud se tak navíc přenesete do doby Velké Moravy, je to zážitek přenáramný.
A na závěr jedna obvyklá otázka – na co se mohou Vaši čtenáři těšit letos či v příštím roce?
Pokud jde o příběhy detektiva Berky, nyní plukovníka a staronového šéfa brněnské mordparty, vyjde koncem května výše zmiňovaná Potměšilá smrt, příběh, který se sice zrodil v mé fantazii, ovšem je inspirovaný několika šťavnatými aférami z naší současnosti, jak už to bývá v mnoha mých románech. Aférami, na které jejich účastníci rádi zapomínají.
Potom se koncem roku dám do psaní Pomstychtivé smrti, krimirománu inspirovaného životem mého tchána, který se měl stát v padesátých letech vojenským pilotem, místo toho však skončil ve vojenském kriminále na Libavé a posléze u PTP. Tyhle životní peripetie budou mít v románu následky v naší současnosti. A na Berkovi a jeho týmu bude, aby vše vyřešil.
Nyní jsem do nakladatelství poslal rukopis románu Betonová vražda. Tento příběh z cyklu „Brněnská mordparta vyšetřuje“ vypráví o pátrání po zmizelé ženě, kterou nakonec kriminalisté našli zakopanou v zemi a zalitou vrstvou pevného betonu.
A zkrátka nepřijdou ani fanoušci Velké Moravy. V létě budu psát další román odehrávající se v padesátých letech devátého století a vyprávějící o mládí knížete Slavomíra a vikinga Erika. Případ tří mrtvých bojovníků bude vyprávět o tom, jak se v areálu nemocnice v dnešním rakouském Mistelbachu ocitly kostry tří velkomoravských vojáků. Spolu s Betonovou vraždou by měl tento román vyjít ve druhé polovině letošního roku.
V edici Původní česká detektivka Vám jako začínajícímu autorovi vyšla v roce 2010 Vaše první kniha Starožitná smrt. Jak jste se vlastně k literární tvorbě coby vystudovaný kybernetik dostal a jak vzpomínáte na své literární začátky?
Mé úplně první literární začátky se odehrály na Gymnáziu Křenová, kde jsem studoval v sedmdesátých letech. Byly to zamilované básničky nevalné kvality, dvě písničky Karla Gotta, které jsem aktuálně otextoval k našim tanečním a které se setkaly s nadšeným ohlasem u spolužáků, a jedna povídka, kterou mi uveřejnili v Českém rozhlase Brno a já za ni dostal svůj první honorář ve výši 90 korun československých.
No a v roce 1983 jsem se na našem třetím rande před mojí budoucí paní kasal, že dokážu promluvit na jakékoliv téma, aniž bych o něm něco věděl. Ona mě vyzvala, abych jí vymyslel ve vlaku, kde jsme právě jeli, pohádku. A já ze sebe po chvilce vysypal pohádku o zajíci Mlsálkovi, což byl začátek mé opravdové literární kariéry. Po letech jsem přivedl na svět svého prvního „dospěláckého“ literárního hrdinu detektiva Berku a začal psát detektivní a historické romány…
Proč jste se jako začínající autor rozhodl oslovit právě nakladatelství MOBA?
Když jsem napsal svůj první román Starožitná smrt, brzy jsem zjistil, že pokud nemáte v nakladatelském světě známé, nemáte prostředky pro financování vydání vlastního románu, případně nestvoříte „uvědomělé“ dílo, které někoho neméně uvědomělého zaujme, je cesta k vydání vaší knihy poněkud problematická. Důkazem toho jsou třeba i mé Pohádky o Mlsálkovi. Třebaže dnes už nejsem neznámý autor a mám na kontě víc než čtyřicet knih, o Mlsálka nikdo zájem nemá a nejspíš mít nebude. Což jsem si osobně ověřil, když jsem jej před pár lety nabízel všem nakladatelstvím, která v této zemi vydávají pohádky. I když ze svých čtení v mateřských školách, nedávno třeba ze svého turné do Kostelce nad Černými lesy, dobře vím, že se dětem tyhle pohádky o zajíčkovi velice líbí, a dokonce existují i jejich úspěšné rozhlasové nahrávky v Radiu Proglas a televizní v TV Noe. Vždy, když ty pohádky někde čtu, případně je čte svým dětem ve školce má paní, následují dotazy, kde se dá kniha s těmito pohádkami koupit. Odpověď je stručná: nikde.
A podobné to bylo, když jsem napsal Starožitnou smrt. Nabídl jsem ji několika nakladatelstvím a odezva byla nulová. Pak jsem ovšem já, Brňák, zjistil, že brněnské nakladatelství MOBA pořádá každý rok soutěž „O poklad byzantského kupce“, jejímž patronem byl za svého života pan Václav Erben. V této soutěži tehdy hledali nové autory. První tři vyhodnocené knihy dostávaly každý rok smlouvu na vydání. Přihlásil jsem se a posléze zjistil, že jsem měl víc štěstí než rozumu. Aniž bych v Mobě někoho znal, mezi tou téměř stovkou zaslaných rukopisů tam hodnotitele soutěže zaujala i má Starožitná smrt, která se umístila jako třetí. Další rok můj druhý román Hořká smrt tuto soutěž dokonce vyhrál. A já jsem se stal spisovatelem.
Čekal jste na začátku své spisovatelské dráhy, že budete mít jednou na svém kontě tolik úspěšných knih?
Určitě ne. Mým cílem bylo pouze zkusit napsat takovou knihu, která by se mi líbila a kterou by přijali i čtenáři. A posléze ji vidět v knihkupectví.
Na tomto místě bychom měli určitě připomenout, že kromě detektivek ze současnosti píšete také historické krimiromány, konkrétně se zabýváte obdobím Velké Moravy. Proč píšete zejména detektivky a jaké máte v tomto žánru oblíbené autory či vzory?
Protože jsem značně ukecaný, jak jsem se zmínil výše, dokázal bych jistě napsat i hlubokomyslný psychologický román. To mě ale neláká. Mým cílem je psát knihy, které čtenáře i mě pobaví, přinesou také třeba trochu poučení a aspoň občas reagují na aktuální dění kolem nás. Na což je detektivka ideální, protože to dokáže nenásilnou a třeba i zábavnou formou. A pokud jde o historické romány z doby Velké Moravy, mám rád historii a jako Brňák a Moravák jsem velkým obdivovatelem tohoto významného období našich dějin, o kterém navíc málokdo píše.
A oblíbení autoři? Jsou to především američtí klasičtí autoři drsné školy jako Raymond Chandler, Ross Mac Donald, Robert B. Parker. Z těch novějších pak třeba Michael Connelly nebo John Sandford. A potom samozřejmě Václav Erben se svým doktorem obojího práva, elegánem, kapitánem Michalem Exnerem.
Jedním z Vašich knižních hrdinů je detektiv Standa Berka. Nabízí se tedy otázka, zda předobrazem tohoto literárního hrdiny nejste tak trochu Vy sám…
Samozřejmě že ano. Původně jsem po vzoru autorského dua Ellery Queen chtěl po sobě pojmenovat i svého detektiva. Pak jsem mu dal raději jméno Berka. Ovšem stejně jako já je Berka fanouškem MHD a vlaků, má rád dobré jídlo a pití, má silně vyvinutý smysl pro spravedlnost. Já sám mám dokonce za sebou i „policejní kariéru“, i když trvala pouze asi jednu minutu. To je ale na jiné vyprávění. Občas tím bavím návštěvníky svých besed v knihovnách.
Kromě napínavého děje oceňují čtenáři ve Vašich knihách také faktickou přesnost. Jak důležitá je pro Vás v beletrii jako autora i čtenáře práce s fakty?
Je hodně důležitá. Vždycky mi v knihách, ale třeba i ve zprávách v médiích vadí nepřesnosti a někdy i hlouposti, kdy je prostě zřejmé, že autor píše o něčem, o čem toho moc neví. Takže třeba bavím svoji paní, když se díváme v televizi na nějakou detektivku a já to přerušuji výkřiky jako „to je úplná pitomost“, „takhle se to přece vůbec nedělá“ a podobně.
Své psaní příběhů s Berkou jsem proto zahájil tím, že jsem si pořídil vysokoškolské učebnice kriminalistiky a soudního lékařství, k tomu nakoupil další odbornou kriminalistickou a kriminologickou literaturu a také si třeba pořídil předplatné časopisu Policista. A když jsem byl potom poprvé pozvaný na brněnskou mordpartu, červenal jsem se tam rozpaky. Protože špičkoví kriminalisté, kteří se kolem mě sesedli, mě chválili nejen za to, jaké příběhy jsem napsal a jak se jim líbily, ale i za to, jak v rámci možností přesně jsem v nich vylíčil policejní práci.
A podobně jsem přistoupil i ke psaní svých velkomoravských románů. Jako elektroinženýr jsem pouhý historik-laik, tudíž před samotným psaním jsem se nejprve obložil odbornými knihami, občas i v němčině či angličtině, a teprve poté, po nabrání patřičných vědomostí, jsem se dal do psaní. A proto také své knihy doplňuji doslovy, v nichž vysvětluji, jak to bylo doopravdy, za což mě při besedách čtenáři opakovaně chválí.
Své detektivní příběhy umísťujete zejména do Brna a jeho okolí, proč?
Odpověď je podobná jako na předchozí otázku. Nemám rád, když někdo umístí své romány do New Yorku nebo třeba do Skandinávie jen proto, aby tomu svému dílku dal odér světovosti. Američané, Švédové, Norové mají dost svých vlastních spisovatelů, navíc právě propagace jejich vlastní země jim pomohla k proslulosti. Proto píšu o tom, co dobře znám. O Brně, o Moravě, případně o místech, kde jsem žil nebo které jsem navštívil. A pokud jsem tam nebyl, jako třeba ve Švýcarsku v mé knize Podezřelá smrt, znám alespoň ta místa důkladně třeba z filmů o železnicích.
Některé Vaše detektivní romány jsou inspirovány skutečnými případy, které v minulosti řešila Policie ČR. Již název série Brněnská mordparta vyšetřuje myslím hovoří za vše a domnívám se také, že je o Vás všeobecně známo, že při práci na svých textech s kriminalisty i dalšími odborníky intenzivně komunikujete. Bylo pro Vás jako autora beletrie těžké dostat se tzv. přímo ke zdroji?
Byla to otázka příznivé náhody. Když jsem psal svoji Smrt expremiérky, potřeboval jsem nějaká fakta o bavorské policii. Tak jsem se otázal přes webový formulář na stránkách bavorské policie a oni mi ochotně běhen dvou dní odpověděli. Potom jsem psal Smrt z minulosti. Aby bylo vše po faktické stránce přesné, potřeboval jsem nějaké informace o struktuře české kriminálky. Poslal jsem tedy dotaz na brněnské krajské ředitelství a odpověď přišla za půl hodiny. A za dva dny přišlo pozvání od šéfa brněnské mordparty. Dnes jsme přátelé, tykáme si. A krom toho, že jsem se během těch let dozvěděl spoustu zajímavostí o policejní práci, tak doma – samozřejmě střídmě – popíjím vynikající slivovici tohoto skvělého kriminalisty. Po řadě návštěv a hovorů s ním i s řadou jeho kolegů obdivuji nesmírně náročnou práci těchto velice chytrých policistů. To, co mi vypráví, je samozřejmě velkou inspirací pro mé psaní. Romány z vámi zmiňované série „Brněnská mordparta vyšetřuje“ jsem pojal ne jako klasické detektivky, ale spíš jako cosi, čemu se říká „policejní román“ nebo dnes moderně „true crime“. Prostě vylíčení toho, jak probíhá skutečné policejní vyšetřování. Protože to skutečně není pouze o jednom geniálním detektivovi, nýbrž o velice náročné týmové práci, podporované řadou vysoce kvalifikovaných specialistů. Já jsem se už třeba vícekrát obdivoval majstrštykům genetiků na brněnském OKTE, tedy Odboru kriminalistické techniky a expertiz.
Pokud jde o onen termín „true crime“, s lehkým pobavením jsem sledoval, jak na webu Světa knihy dělali loni velkou reklamu tomuto žánru. Já se mu věnuji už pomalu deset let...
Který případ Vám nejvíce utkvěl v paměti?
Těžko říct, člověku bývá všelijak, když ty příběhy přetavuje do románu. Jsou to vždy lidské tragédie. A občas opravdu hodně nechutné. Sám jsem si na to musel zvyknout a dokázat při psaní zůstat nad věcí. Jinak byste tuhle práci dělat nemohli. Vždy si při psaní těchto příběhů říkám, že v románech není třeba vymýšlet „drasťárny“. Skutečné příběhy jsou dostatečně drastické, občas dokonce i překonávají fantazii některých autorů. Ale abych odpověděl na otázku. Nejvíc na mě zapůsobily asi dva případy. Jednak Vražda neviňátek, případ krkavčí matky, která nechala svá tři miminka po porodu zemřít a uložila je mezi brambory do sklepa. Byl to tehdy mimochodem jeden ze dvou podobných případů, které se udály v našem kraji. Je to román z cyklu „Brněnská mordparta vyšetřuje“. A potom to je Smrt malé blondýnky. Jak ukazuje slovo „smrt“ v názvu románu, tady jsem použil skutečný případ jako inspiraci k jednomu z románů detektiva Berky. Berka je zde mladý kapitán Veřejné bezpečnosti, který vyšetřuje bestiální vraždu šestileté holčičky v osmdesátých letech ve Šlapanicích. Ve skutečném případu byl mimochodem vyšetřovatelem otec současného šéfa brněnské mordparty. Zmizení holčičky nahlásili zoufalí rodiče někdy kolem desáté hodiny večer. O půl druhé v noci mrtvolu holčičky našli policejní psovod se svým svěřencem a v devět hodin ráno si vyšetřovatel přišel pro vraha. A to bylo o víkendu, kdy byla tehdejší Veřejná bezpečnost navíc plně zaměstnaná Velkou cenou na brněnském okruhu. Vskutku impozantní výkon a ukázka schopností tehdejší policie.
Být spisovatelem je velmi náročná profese, co Vás na ní i po letech baví?
Když sednu ke psaní, cvakne mi v hlavě vypínač a začne mi v ní běžet film daného příběhu. A já píšu a občas sám nevím, jak příběh skončí. A pokud se tak navíc přenesete do doby Velké Moravy, je to zážitek přenáramný.
A na závěr jedna obvyklá otázka – na co se mohou Vaši čtenáři těšit letos či v příštím roce?
Pokud jde o příběhy detektiva Berky, nyní plukovníka a staronového šéfa brněnské mordparty, vyjde koncem května výše zmiňovaná Potměšilá smrt, příběh, který se sice zrodil v mé fantazii, ovšem je inspirovaný několika šťavnatými aférami z naší současnosti, jak už to bývá v mnoha mých románech. Aférami, na které jejich účastníci rádi zapomínají.
Potom se koncem roku dám do psaní Pomstychtivé smrti, krimirománu inspirovaného životem mého tchána, který se měl stát v padesátých letech vojenským pilotem, místo toho však skončil ve vojenském kriminále na Libavé a posléze u PTP. Tyhle životní peripetie budou mít v románu následky v naší současnosti. A na Berkovi a jeho týmu bude, aby vše vyřešil.
Nyní jsem do nakladatelství poslal rukopis románu Betonová vražda. Tento příběh z cyklu „Brněnská mordparta vyšetřuje“ vypráví o pátrání po zmizelé ženě, kterou nakonec kriminalisté našli zakopanou v zemi a zalitou vrstvou pevného betonu.
A zkrátka nepřijdou ani fanoušci Velké Moravy. V létě budu psát další román odehrávající se v padesátých letech devátého století a vyprávějící o mládí knížete Slavomíra a vikinga Erika. Případ tří mrtvých bojovníků bude vyprávět o tom, jak se v areálu nemocnice v dnešním rakouském Mistelbachu ocitly kostry tří velkomoravských vojáků. Spolu s Betonovou vraždou by měl tento román vyjít ve druhé polovině letošního roku.