Rozhovor se Štěpánem Javůrkem
Štěpán Javůrek se vrací — a s ním i příběh, který má našlápnuto stát se podzimní literární událostí. Autor, jehož knihy si čtenáři předávají jako rodinné tipy a jehož jméno se pravidelně objevuje na žebříčcích nejprodávanějších beletristických knih, přichází s novým románem Ve stínu jeřabiny – Prokop. První díl románové ságy z období dramatických událostí českých dějin vyjde na přelomu letošního září a října.Pokud jste někdy četli knihy Štěpána Javůrka, víte, že jeho vyprávění má zvláštní sílu: umí vás vtáhnout do krajiny, která dýchá, do osudů, na které nedokážete zapomenout, a do příběhu, který vás zcela pohltí. A právě tohle všechno slibuje v plné míře i jeho novinka.
Štěpáne, románu Sudetský dům se prodalo už 50 000 výtisků. Když jste před pár lety psal první kapitoly, dokázal jste si vůbec představit, že si Váš příběh z Krušných hor oblíbí tolik čtenářů?
To mě samozřejmě ani ve snu nenapadlo a přiznám se, že jsem o něčem takovém ani nepřemýšlel. Ani dnes, když píši novou knihu, neuvažuji nad tím, kolik lidí si ji přečte. Mám pocit, že kdyby se autor tímto začal zabývat, byl by to začátek konce. Jinak ale musím říct, že si zájmu čtenářů moc vážím.
Padesát tisíc prodaných výtisků Sudetského domu znamená padesát tisíc různých interpretací jednoho příběhu. Přemýšlíte někdy nad tím, jak rozdílně může být Váš román čten a chápán?
Když se nějaká kniha dostane k takovému množství čtenářů, je celkem logické, že budí nejrůznější vášně a reakce. Mám radost z toho, že ohlasy na trilogii Sudetský dům jsou ve velké převaze pozitivní. O těch negativních se snažím také přemýšlet, někdy se člověk právě z negativních recenzí zajímavě poučí pro potřeby další tvorby. Největší radost ale mám, když mně někdo ze starší generace napíše: Ano, takhle to bylo, takhle si to pamatuji…
Vašich knih se za pět let prodalo přes 200 000 výtisků. Úspěch přišel poměrně rychle. Cítíte dnes spíš radost, nebo odpovědnost?
Cítím radost, že se mohu v dnešním světě celkem slušně živit tím, co mě tak moc baví, že mohu svobodně psát, tvořit a myslet. A cítím taky trochu odpovědnost, abych svým životem, nejen tím literárním, přispěl k tomu, že si tu svobodu u nás zachováme.
Sudetský dům otevřel bolestivá témata vyhnání, kolektivní viny a paměti krajiny. Myslíte si, že česká společnost je dnes více připravena o těchto věcech mluvit než před deseti lety?
Více připravena je, otázka zní, jestli dostatečně. O minulosti musíme mluvit. A to i tehdy, když máme na některé věci jiný pohled a jiný názor. Podívejte se, v jakém stavu se dnes nachází Evropa a svět. Jsem přesvědčen, že v dnešní době je důležité, aby všechny evropské národy hledaly cestu spíše k sobě než od sebe. Abychom se snažili o porozumění. A to samozřejmě platí i pro Čechy a Němce.
Vaše knihy propojují historii, krajinu a obyčejné lidské osudy. Je právě tato kombinace podle Vás důvodem, proč si k nim čtenáři našli vztah?
Může to tak být, i když mně jako autorovi se to těžko posuzuje. Každopádně platí, že když píši historický román, snažím se na jednotlivé postavy nahlížet především jako na obyčejné lidi. S jejich radostmi, starostmi, s různě klikatými osudy. A vždycky si uvědomuji, že my, obyčejní lidé, téměř vždy žijeme v historických kulisách, které jsme si nevybrali. Navzdory tomu, co se děje kolem, však musíme žít dál a nejlépe koukat stále dopředu.
Po trilogii Sudetský dům jste čtenáře překvapil románem Léta sametová. Byla za ním potřeba nadechnout se, nebo rozhodnutí ukázat i jinou polohu svého psaní?
Byla to přesně ta první varianta. Chuť napsat po těžkých tématech také něco oddechového, veselého. Já v životě nepatřím do žádné škatulky a platí to i pro psaní. To, že jsem napsal několik historických románů, neznamená, že nemohu čas od času vybočit někam jinam. Léta sametová jsou humornou knihou, což může být svým způsobem těžší disciplína než historický román, protože představu o tom, co je a není humor, může mít každý diametrálně odlišnou.
Vaše tvorba čerpá inspiraci v Krušných horách. Myslíte, že k uvěřitelnosti příběhu pomáhá i to, že tady žijete a pracujete?
Myslím si, že ano. V dnešní době, která je plná marketingu a líbivých hesel, vám každý marketingový specialista potvrdí, že nejlepší strategie je být autentický, uvěřitelný. Já v Krušných horách žiji, pracuji, trávím tu prakticky každý den, takže nepíši o krajině, o které jsem slyšel jen z vyprávění, ale o místech, která mám skrz naskrz prochozená. Tady v Krušných horách se odehrává celý můj život.
Říkáte, že krajina je tichým hrdinou Vašich knih. A co samotné postavy? Mají nějaké reálné předchůdce?
Vždycky mají! Nemusí to být rovnou konkrétní postava od A do Z, někdy poskládám několik lidí, jejichž příběh znám, do jedné knižní postavy. Nejde jen o charakter, ale třeba i fyziologické znaky. Mám velké štěstí, že v životě potkávám spoustu zajímavých lidí, kteří jsou pro psaní knih dobrou inspirací.
Jste dnes jedním z nejčtenějších autorů české prózy. Změnil tento úspěch nějak Vaši tvorbu?
Za dobu, co vydávám knihy, se nezměnil postup ani metody, pomocí nichž tvořím. Věřím a doufám, že nastal určitý autorský posun, mělo by to tak logicky být, stejně jako u každé jiné profese. S každou další knihou je člověk zkušenější a dává si pozor, aby neopakoval chyby, které udělal v minulosti. Ale jestli a jak se vyvíjím jako autor, to ať posuzují jiní.
Na podzim Vám vyjde nová kniha. Vrátíte se opět k historickému románu z poválečných let a opět do Krušných hor?
Bude to vícedílná románová sága a mohu prozradit, že první díl je zasazen do let 1938 až 1942. Tento díl se bude odehrávat na různých místech – v Praze, v Pošumaví, v dalekém Sovětském svazu, kam utekli někteří čeští legionáři. A také trochu v Krušných horách. Do nich se ale sága naplno přesune až v dalších dílech.
Ústředním motivem bude komplikovaný vztah otce a dcery. Nechal jste se inspirovat nějakým skutečným příběhem?
Ano, stejně jako u trilogie Sudetský dům, i v této sérii ústřední motiv vychází ze skutečných událostí. Nechám si pro sebe, co z výsledného příběhu je ryzí pravda, a co je už mou literární fikcí. Ale jádro příběhu je pravdivé, je to jeden z tisíců příběhů, které doba okupace, války a následného odsunu přinesla.
Bude Váš nový román jiný než předchozí trilogie?
Zásadně jiný bude tím, kým je vyprávěn. Je to příběh české rodiny, která zažívá okupaci, válku a útlak od Němců. V mnoha ohledech je to vlastně pohled z druhé strany než v příběhu Sudetského domu. Hodně jsem přemýšlel o tom, jak je ta bolest, kterou lidé prožívali, univerzální. Jak jsou během války oběťmi vlastně úplně všichni obyčejní lidé. Dějiny se přes ně valí a oni jsou jimi často úplně semletí a rozdrcení. O to víc mně přijde absurdní, když při zpětném pohledu a hodnocení dějin útočíme na obyčejné lidi, kteří něčemu či někomu uvěřili, špatně se rozhodli, projevili slabost…
V Krušných horách jste koupil dům, a zůstáváte tak Krušnohoří věrný nejen literárně. Sbíráte příběhy míst, obcí, lidí… má i Váš dům nějaký příběh?
Ten dům má pro mě příběh především osobní. V tom místě jsem chtěl koupit dům už před mnoha lety, dokonce jsem byl na všem domluvený s tehdejším majitelem. Nakonec jsem se pod tlakem okolí rozhodl dům nekoupit a žít jinde. Byla to chyba, kterou jsem si hodně vyčítal. Život mi ale v tomhle nabídl druhou šanci, a tak jsem dům v loňském roce po mnoha letech na druhý pokus koupil. Asi mně to místo bylo souzeno.
A kdybyste měl dnešnímu Štěpánovi, který slaví 50 000 prodaných výtisků Sudetského domu, něco vzkázat z pohledu toho Štěpána, který teprve píše Chaloupky, co by to bylo?
Asi bych mu řekl: Dělej všechno naplno a srdcem. A prožij naplno každý den života. Zbytek už nějak dopadne…
Udělal byste něco jinak?
Neznám člověka, který by si neříkal, že by spoustu věcí v životě udělal jinak, kdyby měl druhou šanci. Pointa je ale v tom, že zpět se nic vzít nedá a život běží pořád dopředu. Samozřejmě nejsem na všechno, co jsem kdy udělal, pyšný. Ale na druhou stranu – moje životní cesta a všechna rozhodnutí mě dovedly až sem, do bodu, ve kterém se dneska nacházím. A musím říct, že jsem naprosto šťastný. Takže vlastně ta cesta měla smysl a byla v pořádku…
To mě samozřejmě ani ve snu nenapadlo a přiznám se, že jsem o něčem takovém ani nepřemýšlel. Ani dnes, když píši novou knihu, neuvažuji nad tím, kolik lidí si ji přečte. Mám pocit, že kdyby se autor tímto začal zabývat, byl by to začátek konce. Jinak ale musím říct, že si zájmu čtenářů moc vážím.
Padesát tisíc prodaných výtisků Sudetského domu znamená padesát tisíc různých interpretací jednoho příběhu. Přemýšlíte někdy nad tím, jak rozdílně může být Váš román čten a chápán?
Když se nějaká kniha dostane k takovému množství čtenářů, je celkem logické, že budí nejrůznější vášně a reakce. Mám radost z toho, že ohlasy na trilogii Sudetský dům jsou ve velké převaze pozitivní. O těch negativních se snažím také přemýšlet, někdy se člověk právě z negativních recenzí zajímavě poučí pro potřeby další tvorby. Největší radost ale mám, když mně někdo ze starší generace napíše: Ano, takhle to bylo, takhle si to pamatuji…
Vašich knih se za pět let prodalo přes 200 000 výtisků. Úspěch přišel poměrně rychle. Cítíte dnes spíš radost, nebo odpovědnost?
Cítím radost, že se mohu v dnešním světě celkem slušně živit tím, co mě tak moc baví, že mohu svobodně psát, tvořit a myslet. A cítím taky trochu odpovědnost, abych svým životem, nejen tím literárním, přispěl k tomu, že si tu svobodu u nás zachováme.
Sudetský dům otevřel bolestivá témata vyhnání, kolektivní viny a paměti krajiny. Myslíte si, že česká společnost je dnes více připravena o těchto věcech mluvit než před deseti lety?
Více připravena je, otázka zní, jestli dostatečně. O minulosti musíme mluvit. A to i tehdy, když máme na některé věci jiný pohled a jiný názor. Podívejte se, v jakém stavu se dnes nachází Evropa a svět. Jsem přesvědčen, že v dnešní době je důležité, aby všechny evropské národy hledaly cestu spíše k sobě než od sebe. Abychom se snažili o porozumění. A to samozřejmě platí i pro Čechy a Němce.
Vaše knihy propojují historii, krajinu a obyčejné lidské osudy. Je právě tato kombinace podle Vás důvodem, proč si k nim čtenáři našli vztah?
Může to tak být, i když mně jako autorovi se to těžko posuzuje. Každopádně platí, že když píši historický román, snažím se na jednotlivé postavy nahlížet především jako na obyčejné lidi. S jejich radostmi, starostmi, s různě klikatými osudy. A vždycky si uvědomuji, že my, obyčejní lidé, téměř vždy žijeme v historických kulisách, které jsme si nevybrali. Navzdory tomu, co se děje kolem, však musíme žít dál a nejlépe koukat stále dopředu.
Po trilogii Sudetský dům jste čtenáře překvapil románem Léta sametová. Byla za ním potřeba nadechnout se, nebo rozhodnutí ukázat i jinou polohu svého psaní?
Byla to přesně ta první varianta. Chuť napsat po těžkých tématech také něco oddechového, veselého. Já v životě nepatřím do žádné škatulky a platí to i pro psaní. To, že jsem napsal několik historických románů, neznamená, že nemohu čas od času vybočit někam jinam. Léta sametová jsou humornou knihou, což může být svým způsobem těžší disciplína než historický román, protože představu o tom, co je a není humor, může mít každý diametrálně odlišnou.
Vaše tvorba čerpá inspiraci v Krušných horách. Myslíte, že k uvěřitelnosti příběhu pomáhá i to, že tady žijete a pracujete?
Myslím si, že ano. V dnešní době, která je plná marketingu a líbivých hesel, vám každý marketingový specialista potvrdí, že nejlepší strategie je být autentický, uvěřitelný. Já v Krušných horách žiji, pracuji, trávím tu prakticky každý den, takže nepíši o krajině, o které jsem slyšel jen z vyprávění, ale o místech, která mám skrz naskrz prochozená. Tady v Krušných horách se odehrává celý můj život.
Říkáte, že krajina je tichým hrdinou Vašich knih. A co samotné postavy? Mají nějaké reálné předchůdce?
Vždycky mají! Nemusí to být rovnou konkrétní postava od A do Z, někdy poskládám několik lidí, jejichž příběh znám, do jedné knižní postavy. Nejde jen o charakter, ale třeba i fyziologické znaky. Mám velké štěstí, že v životě potkávám spoustu zajímavých lidí, kteří jsou pro psaní knih dobrou inspirací.
Jste dnes jedním z nejčtenějších autorů české prózy. Změnil tento úspěch nějak Vaši tvorbu?
Za dobu, co vydávám knihy, se nezměnil postup ani metody, pomocí nichž tvořím. Věřím a doufám, že nastal určitý autorský posun, mělo by to tak logicky být, stejně jako u každé jiné profese. S každou další knihou je člověk zkušenější a dává si pozor, aby neopakoval chyby, které udělal v minulosti. Ale jestli a jak se vyvíjím jako autor, to ať posuzují jiní.
Na podzim Vám vyjde nová kniha. Vrátíte se opět k historickému románu z poválečných let a opět do Krušných hor?
Bude to vícedílná románová sága a mohu prozradit, že první díl je zasazen do let 1938 až 1942. Tento díl se bude odehrávat na různých místech – v Praze, v Pošumaví, v dalekém Sovětském svazu, kam utekli někteří čeští legionáři. A také trochu v Krušných horách. Do nich se ale sága naplno přesune až v dalších dílech.
Ústředním motivem bude komplikovaný vztah otce a dcery. Nechal jste se inspirovat nějakým skutečným příběhem?
Ano, stejně jako u trilogie Sudetský dům, i v této sérii ústřední motiv vychází ze skutečných událostí. Nechám si pro sebe, co z výsledného příběhu je ryzí pravda, a co je už mou literární fikcí. Ale jádro příběhu je pravdivé, je to jeden z tisíců příběhů, které doba okupace, války a následného odsunu přinesla.
Bude Váš nový román jiný než předchozí trilogie?
Zásadně jiný bude tím, kým je vyprávěn. Je to příběh české rodiny, která zažívá okupaci, válku a útlak od Němců. V mnoha ohledech je to vlastně pohled z druhé strany než v příběhu Sudetského domu. Hodně jsem přemýšlel o tom, jak je ta bolest, kterou lidé prožívali, univerzální. Jak jsou během války oběťmi vlastně úplně všichni obyčejní lidé. Dějiny se přes ně valí a oni jsou jimi často úplně semletí a rozdrcení. O to víc mně přijde absurdní, když při zpětném pohledu a hodnocení dějin útočíme na obyčejné lidi, kteří něčemu či někomu uvěřili, špatně se rozhodli, projevili slabost…
V Krušných horách jste koupil dům, a zůstáváte tak Krušnohoří věrný nejen literárně. Sbíráte příběhy míst, obcí, lidí… má i Váš dům nějaký příběh?
Ten dům má pro mě příběh především osobní. V tom místě jsem chtěl koupit dům už před mnoha lety, dokonce jsem byl na všem domluvený s tehdejším majitelem. Nakonec jsem se pod tlakem okolí rozhodl dům nekoupit a žít jinde. Byla to chyba, kterou jsem si hodně vyčítal. Život mi ale v tomhle nabídl druhou šanci, a tak jsem dům v loňském roce po mnoha letech na druhý pokus koupil. Asi mně to místo bylo souzeno.
A kdybyste měl dnešnímu Štěpánovi, který slaví 50 000 prodaných výtisků Sudetského domu, něco vzkázat z pohledu toho Štěpána, který teprve píše Chaloupky, co by to bylo?
Asi bych mu řekl: Dělej všechno naplno a srdcem. A prožij naplno každý den života. Zbytek už nějak dopadne…
Udělal byste něco jinak?
Neznám člověka, který by si neříkal, že by spoustu věcí v životě udělal jinak, kdyby měl druhou šanci. Pointa je ale v tom, že zpět se nic vzít nedá a život běží pořád dopředu. Samozřejmě nejsem na všechno, co jsem kdy udělal, pyšný. Ale na druhou stranu – moje životní cesta a všechna rozhodnutí mě dovedly až sem, do bodu, ve kterém se dneska nacházím. A musím říct, že jsem naprosto šťastný. Takže vlastně ta cesta měla smysl a byla v pořádku…