Spisovatel Vlastimil Vondruška: „Dobro a spravedlnost musí v příbězích zvítězit“

Historik, spisovatel a nejčtenější český autor posledních let Vlastimil Vondruška. Čtenáři ho znají především díky rozsáhlým historickým epopejím, které se dočkaly mnoha dotisků, zahraničních vydání i prestižních ocenění, a samozřejmě také díky detektivní sérii s Oldřichem z Chlumu. Už v září začne nakladatelství MOBA vydávat novou napínavou sérii, v jejímž středu stojí mladá historička Afrodita Rossová. V úvodním dílu pojmenovaném Dědictví templářů se rozehraje příběh plný lásky, zrady, dávných tajemství a vražd – a nechybí v něm ani legendární templářský poklad…

Vzpomenete si na svoje úplně první literární kroky? Proč jste se rozhodl začít psát?
Zní to strašně, ale ty první jsem učinil před více jak půl stoletím. Pokud si vzpomínám, na základní škole jsem se pokoušel psát dobrodružné povídky, tehdy samozřejmě z prostředí indiánů, neboť jsem vyrůstal s ikonou Vinnetouem. O tom, že chci psát, jsem nepřemýšlel, prostě „se mi chtělo“. Maminka mi pořídila psací stroj, když mi bylo jedenáct let.

Co vás přivedlo k historickým detektivkám?
Věřte nebo ne, ale čas strávený obranou naší vlasti. Když jsem byl po škole odveden na vojnu, snažil jsem se vyhnout cvičišti a schovával jsem se v archivech. A tam jsem narazil na soudní protokoly renesančních měst. Byly tak zajímavé, že jsem se podle nich pokusil rekonstruovat skutečné kriminální příběhy. Ale protože v pramenech nenajdete všechno a musíte si domýšlet, byl jen krok od rekonstrukce k psaní podle vlastní fantazie, samozřejmě s věrohodnými reáliemi.

Kterého ze svých hrdinů máte nejraději a proč? 
Na to se nedá poctivě odpovědět, protože já mám všechny své hrdiny rád a přeju jim jen to nejlepší. A to nejen těm mužským, ale vždycky jsem fandil i postavám ženským, kterým jsem se snažil dávat všechny dobré vlastnosti mé ženy Aleny. A ti mužští, ti jsou zase tak trochu v malém já. Možná ne já skutečný, ale takový, jaký bych chtěl být. Můj kamarád Jan Bauer tvrdí, že mí hrdinové jsou někdy moc slušní a není s nimi taková zábava jako s těmi jeho. Ale nešť! Oldřich z Chlumu ctí zásady jako já, k nimž patří věrnost, spravedlnost a odvaha. A je věrný své manželce.

Dokázal jste si tehdy představit, že na vás čeká stálé místo v žebříčcích popularity a půjčování ve veřejných knihovnách?
Na to jsem samozřejmě ve svých začátcích nikdy nemyslel. A nemyslím ani dneska. Vždycky svůj příběh při psaní prožívám a je mi jedno, zda se to bude líbit literárním kritikům. Já nepíšu pro ně, ale pro své čtenáře. Mým cílem není místo v čele žebříčku, ale spokojený čtenář. Podle mne je totiž smyslem umění dávat lidem radost do života, odpoutat je od všedních starostí a přesvědčit je, že dobro a spravedlnost existují, a že existují i dobří lidé. Právě fakt, že lidé mé knihy vyhledávají, mne utvrzuje v tom, že tahle cesta je správná.

Jak vybíráte historické lokace? Máte nějaká oblíbená místa, i mimo Česko, která se ve vašich knihách objevila nebo objeví?
Začínal jsem Bezdězem, který mám téměř na dohled. Další místa jsem vybíral a vybírám podle toho, zda mne dokáží „oslovit“. To místo musí ke mně promlouvat, musím si umět představit hrdiny, jak se v něm pohybují a co tam mohou dělat, aby to mělo logiku z hlediska dějin, ale i příběhu. Jsou místa, která přímo volají, jiná prostě mlčí. Takže psát na objednávku bych neuměl, pokud bych na tom místě něco necítil. V současné době hodlám svou hrdinku Ditu Rossovou poslat i do ciziny. Nedávno jsem se vrátil ze Skotska, kde bude ve druhém dílu pokračovat v pátrání po templářích. Pár zajímavých míst jsem tam opravdu našel. V první řadě místo, kde se odehrála bitva u Bannockburnu.

Jak vzniká příběh – co začíná dříve: postava detektiva, prostředí hradu, historický fakt nebo intrika?
V mém případě nic z toho. Pokud si nejsem jistý fakty, samozřejmě si je vypíšu. Ale to je jen rámec, nebo lépe řečeno dekorace. Až se dostaví nápad a mám tu správnou náladu, já tomu říkám, že se otevřou dveře a já vstoupím, ocitnu se v dané době mezi svými hrdiny a příběh se sám rozeběhne. A já jen píšu to, co prožívám.

Na co se mohou čtenáři těšit v již 35. svazku Krvavé slzy s Oldřichem z Chlumu?
Tentokrát je zavedu do Opavska, kterému vládl nemanželský syn krále Přemysla. Oldřich se musí ujmout pátrání, v němž jde o mučednickou smrt, nenávist dvou šlechtických rodů, řadu podivných úmrtí, fanatického inkvizitora a samozřejmě překvapivé rozuzlení. A protože chci, aby mí hrdinové prožívali různé osudy, ne stále stejné jako přes kopírák, tak tentokrát bude za svůdce velitel Diviš. I když i panoš Ota se bude činit.

V září vyjde úvodní díl nové románové série s názvem Dědictví templářů. Co vás inspirovalo ke psaní příběhu, kde se prolínají dvě časové roviny?
Kdysi jsem četl Kožíkův román Město šťastných lásek, který je založen na prolínání přítomnosti a minulosti, a moc se mi líbil. Tak jsem to zkusil rovněž, i když taková kompozice je pro psaní hodně složitá. Zvláště pokud se mají ty dvě roviny nenásilně potkávat. Ale vymyslel jsem příběh, kde je to prolínání naprosto logické a psal jsem ho s mimořádnou chutí a moc mě to bavilo. Taky proto, že hlavní hrdinka je holka podle mého gusta.

Afrodita Rossová je lingvistka a historička, finančně zabezpečená, jak vás napadla zrovna tato ženská hrdinka?
Má-li se postava ze současnosti orientovat v paralelním příběhu z minulosti, musí dějinám rozumět. A pokud překládá prameny, musí ovládat jazyky. Takže medievalistka a lingvistka byla naprosto logická. Pro příběh, jako je tento, nemůže být hlavní hrdinka stále vystresovaná, jestli si může koupit dva nebo tři rohlíky a zda bude mít na nájemné. V tradičních detektivkách tenhle sociální rozměr vždycky překáží a jen zřídka se objevuje. Když hrdina, tak se vším všudy. A co se týká povahy, bystrého úsudku a samostatnosti, tak tam jsem měl jistý vzor, který se sem skvěle hodil.

Čím se tato série liší od vašich předchozích knih a čím podle vás čtenáře nejvíc zaujme?
To už asi bylo řečeno. Propojení minulosti a současnosti dává příběhu naprosto jiný čtenářský rozměr. Navíc umožňuje vysvětlovat z dnešního pohledu to, co bylo kdysi.

Prozradíte, na jaká další dobrodružství se mohou čtenáři s touto hrdinkou těšit?
Dita odjede do Skotska za příbuznými, jejichž předkové na počátku 14. století pomáhali králi jménem Robert Bruce porazit Angličany. To bylo přesně v letech, kdy ve Francii likvidovali templáře. A z pramenů víme, že několik templářských lodí, nikdo neví s čím, odplulo do Skotska. Do Skotska zamíří i její přítel Petr Lípa, který jako kriminalista pátrá po ukradených památkách. Takže je jasné, o co půjde – vražda, pronásledování a hledání vraha i pokladu.

Co plánujete dál? Máte připravené nějaké nové téma? 
Nové téma ne, ale budu samozřejmě pokračovat jak v příbězích Oldřicha z Chlumu, tak i Jiřího Adama z Dobronína. Mám totiž dojem, že by mi čtenáři neodpustili, pokud bych tyhle dvě série ukončil. Samozřejmě to občas proložím něčím jiným, ale to je zatím hudba budoucnosti.

Chystáte se vrátit zpět na divadelní prkna alespoň příležitostně?
V mém věku už asi ne. Divák má právo vidět na scéně mladé, krásné a šikovné herce.

V některých esejích a knihách jste zmiňoval paralely mezi minulostí a dnešní dobou – migrace, vakcíny, kulturní války. Jak podle vás může historická fikce pomoci čtenářům lépe porozumět dnešku?
Mé historické romány mají přinášet v první řadě zábavu a odpočinek. Ovšem nedá mi to, abych se tu a tam nepokusil o paralelu se současností. Kdo chce hledat a přemýšlet, tak je samozřejmě najde. Ale není to hlavním záměrem. Kdo se chce podobnými otázkami zabývat, doporučuji spíše mé romány Kronika zániku Evropy či Neviditelní nebo knihy úvah O svobodě myšlení a Breviář pozitivní anarchie.

Měl jste sklárnu, kde jste vyráběl kopie historického skla. Co vás na této práci nejvíc bavilo a proč jste se nakonec rozhodl sklárnu uzavřít?
Ruční výroba skla není továrna, je to umělecké řemeslo, kreativní a nesmírně náročné. Sklo je jako žena – je krásné, když s ním umíte zacházet. Ovšem v životě jsou předěly, kdy se musíte rozhodnout. Pro mne to byla limitní otázka – sklo, nebo literatura. Obojí se zvládnout nedalo a jsem ženě Alence nesmírně vděčný, že to byla ona, kdo první vyslovil myšlenku, abych šel tam, kam mne srdce táhne. I za cenu, že budeme vydělávat málo. Sklárna nás totiž živila a první romány byly vlastně tvorbou spíše pro radost než k naplnění rodinného rozpočtu. Teprve když jsem se do psaní a propagace pustil naplno, celá věc se pomalu rozběhla. Prosadit se na trhu knih není snadné. A já měl štěstí, tehdy nebyl ještě tak přeplněný jako dnes.

Když zrovna nepíšete nebo neřešíte historické záhady, jak nejraději relaxujete? Máte nějaké oblíbené koníčky nebo místa, kde dobíjíte energii?
Pro mne je psaní relaxace. Ale když zrovna nepíšu, tak pracuji na zahradě, tříbím si mozek šachovou hrou proti počítači nebo si čtu.

Věnujete váš volný čas také zahradničení nebo péči o přírodu? Jakou roli ve vašem životě hraje zahrádka?
Příroda obecně je něco, co nám stále připomíná fakt, že i my jsme součástí Všehomíra. Měli bychom být pokorní a uctiví ke všemu živému, co nás obklopuje. Protože i my se narodíme a zemřeme. Stejně jako zvířata a rostliny. A to všechno se řídí stejnými zákony. Myslet si, že jsme chytřejší než příroda a že ji můžeme znásilňovat, jak se nám zlíbí, je hloupost. Ranní rosa, dotek hlíny, zpěv ptáků, vůně květin, i to jsme totiž my.

Je pravda, že jste byl aktivní horolezec? Jaké zážitky z hor vás nejvíc ovlivnily a co vám tato vášeň dala do života i psaní?
Horolezectví je sport, kde se nedá šidit. V kopané, když vás to nebaví, si lehnete na trávník a necháte se odnést. Ve stěně na skále, kdy je pod vámi propast sta metrů, jste jen vy a zemská gravitace. Tam se nedá fňukat. Musíte ze sebe dostat všechno, protože jen tak zvítězíte. Horolezectví mne naučilo, že člověk má osud ve svých rukách. A že si musíme vážit všeho, i toho, co je zdánlivě samozřejmé. Voda. Nevěřili byste, jakou cenu má, když zdoláváte těžkou cestu, na nohách jste už druhý den po bivaku, jste vyprahlí a tuhnou vám lýtka. V horách poznáte, co je opravdové přátelství. Není v řečech a falešných úsměvech, ale v chlapském stisku ruky, v tom, že se můžete na toho druhého spolehnout.

Vaše knihy často oživují historická místa v Česku i v zahraničí. Jak moc vám cestování pomáhá při tvorbě příběhů a jaká místa vás během psaní nejvíc inspirovala?
Každé místo má svého ducha, jsou v něm ukryty osudy lidí, příběhy, emoce. To vše vytváří neopakovatelnou atmosféru, kterou při psaní potřebuji. Většinu míst, kde se mé knihy odehrávají, jsem navštívil a emoce, které jsem cítil, nějakým způsobem promítám do příběhu. Mám pocit, že psi se chovají stejně. Když je přivedete na místo, kde se stal zločin a je tam negativní energie, poznají to. Stejně i já cítím energii místa, i když raději tu pozitivní. Tady lidé prožili šťastné chvíle, zde se radovali, byli hrdí, vítězili. Na takových místech mne napadají začátky příběhů, které sice nemusí končit happy endem, ale to je v našem životě normální. Nesmíme se upínat ke konci, ale musíme být vděční za cestu, jíž projdeme.

Kam jste čtenáře ještě nezavedl a chtěl byste?
Pokud chci čtenářům něco ukázat, snažím se to co nejdříve realizovat. Nedávno jsem byl v Řecku a pochopil jsem, jak krásný a odlišný svět to kdysi byl. Oldřicha z Chlumu proto v nejbližší době pošlu do Byzance. To je místo, které ve výčtu jeho případů zatím chybí. Ovšem vyšetřovat tam je úplně jiné než v Praze. Ostatně, čtenář to rychle pochopí, až se román Byzantská pouť objeví v příštím roce na pultech.

Která zahraniční destinace vás nejvíce okouzlila a proč? 
Okouzlilo mne vše, kde jsem mohl být se svou ženou. Protože nejkrásnější je, pokud se můžete o své zážitky a pocity dělit s někým, koho milujete.

V rámci své tvorby jste navštívil řadu hradů, zámků a historických lokalit. Jaký je váš nejoblíbenější kousek historie, kam se vždy rád vracíte?
Logicky preferuji středověk a architekturu té doby. Proto se rád vracím na Bezděz, stejně tak mám rád i renesanci. Miluji Český Krumlov, Telč, ale třeba i místa skromnější, jako je Benešov nad Ploučnicí nebo tvrz v Tuchorazi.

Když cestujete, sbíráte nějaké suvenýry nebo zápisky, které vám pak pomáhají při psaní?
Při cestování sbírám dojmy, tedy to, co si mohu uložit v paměti. Rád a hodně fotografuji, protože obrázek mi může mé pocity připomenout, ale stejně tak je to podklad při psaní. Zápisky ale nesbírám, ty si vždycky připravím už před cestou samotnou, abych věděl, po čem se mám pídit, co hledám, jak stavbě rozumět.

Čí život z vašich hrdinů byste si přál zažít?
Jsem rád za život, kterého se mi dostalo a jsem vděčný všem, kteří mi pomáhali, radili, promíjeli mé nectnosti a radovali se spolu se mnou z mých úspěchů. Člověk by měl žít reálný život, hrdinové jsou jen v literatuře.

Autor: redakce MOBA