Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Sběratelé ostatků - Ekniha

Pokračování osudů Martina ze Stvolna, který se vrací z Francie do Prahy, aby dokončil studia na nově založené univerzitě. Ani v Praze však nemá možnost školu dokončit...      Celý popis
Sběratelé ostatků - Ekniha e-kniha

Bibliografické údaje

Rok vydání:
2006
Počet stran:
440

Popis produktu

Pokračování osudů Martina ze Stvolna, který se vrací z Francie do Prahy, aby dokončil studia na nově založené univerzitě. Ani v Praze však nemá možnost školu dokončit. Zaplete se do domácí války s jihočeskými Rožmberky a posléze se stane služebníkem císaře Karla IV. Ten ho pověří úkolem získávat pro katedrálu svatého Víta ostatky. Putuje do Německa, kde potkává dávného přítele Konráda z Wormsu. Zde se znovu dostane do konfliktu s inkvizicí a prchá do severní Itálie. Uchýlí se pod ochranu dávného přítele, nyní biskupa Peera. V přestrojení dál pracuje pro císaře Karla IV. a složitými cestami pro něho vykupuje vzácné relikvie. Účastní se jeho římské korunovační cesty a nakonec získá zlomek evangelia svatého Marka a tajně ho dopraví do Čech. Po návratu se Martin ze Stvolna ožení a získává vlastní panství, ale ani tím nezíská klid, neboť musí řešit další složitou situaci, v níž se ocitne díky dvorským intrikám. Ukázka z knihy:Čím více se blížili k slavným městům pražským, tím byl Martin ze Stvolna zvědavější. Nikdy ještě sídlo českého krále nenavštívil. Věděl samozřejmě, že Paříži se v křesťanském světě nemůže vyrovnat nic, snad jen Cařihrad. Některá německá města byla ovšem také výstavná a nesmírně lidnatá. O Praze slyšel hodně, ale když se konečně spolu s oběma zlatnickými tovaryši zastavil na strahovském návrší pod premonstrátským klášterem, otevřel se mu úžasný výhled, jakého se nemohl nabažit. Eliáš mu vysvětloval, jak se jednotlivé části nazývají, a ukazoval místa, která si pamatoval z doby, kdy tu jako učedník se zlatnickým řemeslem začínal.Menší Město pražské bylo vlastně obrovské předhradí královského sídla se spoustou výstavných domů, v nichž žili nejen vysocí úředníci a hradní služebníci, ale také řemeslníci pracující pro královský dvůr. Mnohem více lidí žilo na druhém břehu Vltavy. Staré Město pražské připomínalo Martinovi pařížské Cité. Za hradbami byly natěsnány kamenné měšťanské domy s vysokými střechami, kostely se štíhlými věžemi a křivolaké uličky. Z návrší se zdálo, jako by se tam nenašla už ani píď volného místa.Na rozlehlé pláni, která se táhla od staroměstských hradeb až k Vyšehradu, se budovalo z příkazu krále Karla velkoryse projektované Nové Město pražské. Připomínalo jedno obrovské staveniště. Jediné, co bylo již téměř hotové, byly hradby s mohutnými věžemi. Kolem Koňského, Dobytčího a Senného trhu stály domy s výstavným podloubím, ale jinde lidé teprve kopali základy. Novoměstské radnici chyběla střecha a ani věž nebyla zatím hotová. Na rozlehlé ploše však nebyly jen kamenné domy řemeslníků a kupců, ale i provizorní chatrče nádeníků, kteří se sem stěhovali ze širokého okolí. Práce byla spousta a na stavbách našli obživu vždycky. A určitě lepší než doma na vesnici. Martin odhadoval, že v celé Praze může žít téměř čtyřicet tisíc lidí, tedy skoro třetina toho, kolik měla Paříž. Proti německým městům byla však Praha obrovská. I když sám nevěděl proč, měl z toho upřímnou radost. Požádal Eliáše, aby mu ještě ukázal, kde sídlí univerzita. Ale zlatnický tovaryš pokrčil rameny, že neví. Král Karel ji založil teprve před třemi lety a to on už vandroval světem, až se nakonec uchytil v Norimberku.Vzápětí začal Jakub protestovat, že už toho dneska ušli dost a měli by myslet spíše na to, kde se najíst a pak složit hlavu, než tady postávat. Hubený Eliáš přikývl a dodal, že se těší, až začne v Praze pracovat. Poznamenal, že v Norimberku se toho naučil dost, aby ho zaměstnal nejlepší zlatník. Chvíli spokojeně sledoval zákruty Vltavy a pak dodal, že žít v Německu by nedokázal. Nejen proto, že Praha je moc pěkné město, ale hlavně, že není nad české holky. Jakub souhlasně kýval a dodal, že kromě toho není ani nad českou kuchyni.Začali pomalu sestupovat úvozovou cestou do údolí k Vltavě. Za chvíli už stáli před bránou Menšího Města pražského. Vysoký biřic s nehezkým obličejem je pečlivě prohlédl, pak si nechal ukázat Martinův cestovní glejt. Nedůvěřivě vrtěl hlavou, až se ho Martin optal, co v té listině chce najít. Upozornil, že ji dostal od urozeného pana Mesiera de Vernois a je napsaná francouzsky, takže pochybuje, že by jí rozuměl.„Máš pravdu,“ kýval hlavou biřic. „Ať to čtu, jak chci, vůbec tomu nerozumím... Asi tě do města nepustím.“„A německy umíš?“ optal se netrpělivě hubený Eliáš a rychle tahal ze své brašny list, který mu napsal mistr v Norimberku.„Myslíš, že jsem hlupák?“ nafoukl se biřic. „Ukaž!“Eliáš mu podal pergamenový list a prstem ukázal na jeho konec, kde zlatník napsal, že byl se svými tovaryši spokojen. „Chápeš?“ vysvětloval rychle. „Tovaryši... Ne tovaryšem. My tři jsme zlatníci a tady máš glejt. Tak už nás pustíš?“Protože za nimi stál kupec s plně naloženým vozem a už netrpělivě pokřikoval, jak dlouho bude ještě čekat, biřic mávl rukou, ať si tedy jdou.„Tak vítej doma“ ušklíbl se Eliáš na Martina, když vstoupili do města. Kolem kamenných patrových domů kráčeli širokou rovnou ulicí dolů k řece. „Tamhle u biskupského dvora stával most zasvěcený svaté Juditě,“ vykládal Jakub. „Chodíval jsem po něm jako dítě. Pak ho strhla vysoká voda.“„Pokud jsi byl už tehdy tak tlustý jako teď, tak spíš spadl pod tvou váhou,“ popichoval ho Eliáš a dodal, že je škoda, že ten most nikdo neopravil, protože takhle se musí přes celé město až k poříčskému brodu nebo si zaplatit převozníka. „Poslyšte, přátelé, ale to je pořádný kus cesty. Nenajíme se raději někde tady?“ navrhl Jakub a jazykem olízl suché rty.„Myslíš vůbec někdy na něco jiného než na jídlo?“ „Proč?“ vrtěl hlavou Jakub. „Nedá pokoj, dokud ho neposlechneme,“ pokrčil Eliáš rameny. „Myslím, že spolu cestujeme už dost dlouho, takže je stejně nejvyšší čas rozdělit se,“ navrhl Martin. „Na Přimdě jste se mě ptali, jestli byste nemohli den nebo dva putovat se mnou, abyste se nedřeli se svými věcmi. Na to, jak Jakub pořád naříká, jsem to s vámi vydržel dost dlouho, nemyslíte?“„Na to, jak jsi protivný, jsem to s tebou taky vydržel až moc dlouho,“ opáčil Jakub a pak Martina vřele objal. „Až najdeme nějakého mistra, oslavíme to spolu. Kde se ubytuješ?“„Zeptejte se na univerzitě. Možná budu spát u jednoho staroměstského konšela. Dům U Zlaté škorně.“„Tak se měj,“ řekl Eliáš a ze hřbetu Martinova hnědáka sundal svou i Jakubovu brašnu. Zvedl ruku na pozdrav a pak tovaryši zamířili do dveří nedaleké zájezdní hospody. - - - Najít dům U Zlaté škorně bylo těžší, než si Martin původně myslel. U poříčského brodu se zeptal dvou pradlen, ale ty neměly ani ponětí, protože žily na předměstí. Neuměl mu poradit ani mladý Žid, který vezl na dřevěné kárce haldu nevydělaných kůží. Teprve biřic, který hlídal bránu u kostela svatého Salvátora, mu vysvětlil, kde dům najde. Jenže jeho popis byl tak zmatený, že Martin záhy v křivolakých staroměstských uličkách zabloudil. Nakonec se dostal na nevelký rynek, který obklopovaly vysoké domy s podloubím.Nedaleko kašny zahlédl dva honosně oblečené patricije, kteří spolu hovořili německy. Zastavil se u nich a požádal, zda by mu nemohli poradit. Starší z nich, hezký muž střední postavy s vlnitými světlými vlasy, si ho pátravě měřil. Protože Martin vedl za otěže koně a byl oblečený dostatečně výstředně, aby se mohl považovat za lepšího člověka, přikývl a celkem přátelsky se optal, co potřebuje. Když však uslyšel jméno konšela Matouše od Zlaté škorně, ironicky se ušklíbl, že hledá toho pravého. Pak mu vysvětlil, že Matoušův dům se odnepaměti jmenoval U Kožené škorně, ale loňského roku, kdy král Karel dosadil na radnici nevzdělané řemeslníky místo patricijů, svůj dům přejmenoval. Teď mu říká U Zlaté škorně. Dodal, že z hlupáka se těžko stane patricij, a královským dekretem už vůbec ne. Pokud to tahle půjde dál, budou nakonec Prahu spravovat podruhové a žebráci. Chce ho varovat, protože lidem, kteří si přejmenovávají domy, nelze věřit.Podle jeho popisu však našel dům konšela Matouše celkem snadno. Stál v úzké uličce hned vedle kostela svatého Jakuba. Konšela doma nezastihl, zato jeho hovornou manželku Rozálii ano. Řekla, že za muže rozhodovat nebude, ale ať si věci zatím složí do komory a přijde večer. Pak se podívala trochu nedůvěřivě na jeho hnědáka a optala se, co s ním chce ve městě dělat. Podle jejího názoru je zbytečné živit koně, když se dá po městě chodit pěšky. Pokud by chtěl, poradí mu dobrého handlíře, který za něj zaplatí slušnou cenu. Ve městě je ostatně už takhle dost draho a peníze jsou určitě lepší než věčně hladové zvíře, které není k ničemu. Ona prý ví nejlépe, kolik všechno stojí. Říkala sice ještě něco, ale to už Martin neslyšel, protože se s úklonou rychle rozloučil a utekl. Jak pochopil, v konšelově domě stáj neměli, a proto se nejdříve musel postarat o hnědáka. Na jeho hřbetě přežil tolik bitev s Angličany, že by považoval za zradu rozloučit se s ním. Navíc nikdy nemohl vědět, co bude zítra. Pokud měl koně a meč, mohl se vždycky ucházet o službu u nějakého velmože.               

Recenze

Celkové hodnocení
0 %
Nikdo zatím produkt nehodnotil
  • 0 ×
  • 0 ×
  • 0 ×
  • 0 ×
  • 0 ×

Prodejci

Knižní tituly v elektronické verzi si můžete objednat pouze u našich partnerů. K nákupu vám doporučuje tyto prodejce:

Naše knihy prodávají také: