Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Smrt ve tmě

Shane O'Connor jako jediný přežil útok, který byl podniknut na něj a dva jeho kolegy. Stopa ho zavede na Sunshine Coast - do močálu drog a korupce. Ve stejné době zde mladý Josh podlehne...         Celý popis

Bibliografické údaje

Rok vydání:
2007
Počet stran:
320
Formát:
120 x 200 mm
Vazba:
pevná vazba
ISBN:
978-80-243-2650-4
Překladatel:
Zuzana Schönová
Přeloženo z jazyka:
Německého

Popis produktu

Shane O'Connor jako jediný přežil útok, který byl podniknut na něj a dva jeho kolegy. Stopa ho zavede na Sunshine Coast - do močálu drog a korupce. Ve stejné době zde mladý Josh podlehne kouzlu na drogách závislé Chrissy, která plánuje zločin. Existuje mezi oběma případy nějaká spojitost? Ukázka z knihy:Počasí se znovu změnilo. V půl osmé ráno seděl Shane v křesle před oknem na balkon a díval se ven na šedý závoj deště. Koruny tří vysokých, štíhlých jehličnanů, které stály mezi parkovištěm a pláží a nepadly za oběť stavebnímu běsnění, se ohýbaly pod prudkými nárazy větru. Moře bylo šedivé a zpěněné. Daleko na hladině bojovala bílá motorová jachta s vlnami. Z ulice doléhaly mlaskavé zvuky pneumatik brázdících kaluže. Nad sebou slyšel kroky. Rychlé, energické kroky. Ženské kroky. Uvědomil si je teprve dnes ráno při vstávání, nemohl si vzpomenout, jestli je tu slyší poprvé. Možná sedí nad ním stejně jako on v křesle, občas vstane, přinese si z ledničky něco k pití nebo k jídlu. Pokoušel si to představit. Pořád ale viděl jen Carol Wilcoxovou. Zase se zadíval z okna ven do šedivého deště. Kam dospěl s tím  svým vyšetřováním?Darren Martin a ten muž ve vchodu do domu byli velmi pravděpodobně překvapeni při kšeftování s drogami a ztratili nervy. Včera mu předvedli, co může očekávat, jestli konečně neodcestuje. Mick Lanski je podezřelý. Dobrá, možná se zmýlil, když si včera krátce před útokem myslel, že Lanského vidí. Ale co když se nemýlil? Předpokládejme, že to byl Mick Lanski. Zjednal si přístup do apartmá. Pro policistu to nebyl problém. Ale co by měl Mick Lanski společného s vraždou jeho tří kolegů? Obchody s drogami? Zapletl se do  nich Mick Lanski taky? Nebo to všechno byl jen osobní akt pomsty, protože se Shane při konzultaci zmínil o té staré události? Třeba je Lanski nemocný, psychicky nemocný a vypěstoval si  takovou nenávist...?Znovu se zadíval na moře. Bílá jachta obrátila a vracela se ke břehu. V ložnici stál dalekohled. Tím se mohl trochu dívat na moře a krátit si čas, než ho napadne něco lepšího. Vstal z křesla, přenesl dalekohled do obývacího pokoje a postavil jej k oknu. Konečně měl jachtu v hledáčku. Vypadala podivně dvojrozměrně, jako by vzdálenost mezi dvěma předměty nebyla nic jiného než určité množství vzduchu, které dalekohled vysaje jako vysavač, až na sobě oba předměty ulpí. U kormidla viděl postavu v kabátě s kapucí a vlajka na zádi se třepetala tolik, až hrozilo, že se roztrhá. Nechal dalekohled bloudit po zpěněných vlnách a brzy měl ve výhledu korunu jednoho ze tří jehličnanů. Jakýsi vypasený hnědý pták pevně zatínal drápy do větve bičované větrem. Klouzal dalekohledem dál a narazil na skoro prázdné parkoviště. Jenom čtyři auta, na straně u ulice tři bílá a proti nim jedno červené. Není divu, koho by to v takovém počasí táhlo na pláž? Obrazem se mihl běžec. V prostředním bílém autě někdo seděl. Jistě ještě přemýšlí, jestli má vystoupit nebo zase jet. Možná také právě nastoupil. Možná na někoho čeká nebo někoho vysadil. Je to muž. Muž s krátkými tmavými vlasy a v bílém tričku. Čeká, až přestane pršet? I on čekával dlouhé hodiny v autech, přitom do sebe nalil nesčetné litry kávy a spolykal ohromné množství hamburgerů a taštiček z lístkového těsta plněných masovou nádivkou, za dusných i vlhce studených nocí, na parkovištích, před nočními kluby, před vchody do domů.Výhradně tím strávil celý rok, když byl ve sledovacím oddělení. Už po půl roce toho měl dost a pokoušel se nechat se přeložit, což trvalo dalšího půl roku. Tenkrát si myslel, že se rozhodl pro špatné povolání. Zdálo se mu, že to, co dělá, že sedí v autě a ztrácí čas po putykách, barech, nočních klubech a restauracích, v nejmenším nepřispívá k tomu, aby to zlepšilo svět nebo alespoň město, v němž pracoval a žil. A to přece bylo to, co ho přimělo jít  k policii. Naším úkolem je o něco zlepšit svět, říkával vždycky jeho otec. Jak to je dlouho? Ptal se, jak jeho otec zabíjí čas čekání teď, sám ve své chatě na pláži na Fraser Islandu.Rozpršelo se silněji. Navzdory střeše, kterou tvořil balkon bytu nad ním, se kapky dostaly na okenní sklo a sbíhaly jako malé roztříštěné perličky dolů po skle.Jeho pohled padl na otevřenou stranu reklamní brožury. „Kupte si svůj soukromý ráj u oceánu“ stálo tam. Toto je tedy ráj. Kde ale je to štěstí, které by člověk v ráji měl cítit? Štěstí nemít  přání. Štěstí je zastavení času, protože každá minuta je vnímána stejně. V ráji tudíž už není čas. A tedy ani žádné čekání. Pak už přece není nic. Jen věčné štěstí.Když se znovu podíval dalekohledem, seděl muž s tmavým vlasy ještě pořád v autě. Déšť a vítr polevily. Koruny stromů už se neohýbaly. Mraky se roztrhaly, zahořelo bílé sluneční světlo. Teď bude muž dole moci konečně vystoupit. Ne, přicházel ten, s kým měl schůzku. Muž v dlouhých kalhotách se sakem přetaženým přes hlavu nastoupil. Konečně je aspoň jeho čekání u konce, pomyslel si Shane. Ale vůz neodjel, ani nikdo nevystoupil. Bílý sedan.V oddělení sledování jezdil také bílými auty. Bílým holdenem a bílým fordem. Auty, jimiž jezdil každý, která nebyla nápadná, když dlouhé hodiny parkovala před vchody do domů nebo někoho sledovala. Bílý sedan parkoval mezi jinými vozy, jinými bílými vozy. Nenápadné. Nápadně nenápadné. Byl to jeden z těch mužů, kdo ho včera málem zabil? Nebo už je z těch několika dní v ráji paranoidní?Znovu se sem nasunuly hnědočerné hory mraků, uzavřely trhlinu v obloze. Znovu se pořádně rozpršelo, nárazy větru pleskaly záclonou deště o okenní sklo. Vůz s oběma muži tam ještě pořád stál. Myslel na to, že zavolá Micka Lanského a přímo se ho zeptá, jestli ho hlídají. Ale co kdyby Mick Lanski skutečně měl prsty v tom včerejším útoku? Ale komu jinému by mohl zavolat? Al Marlowe by mu poradil, aby se vrátil do Brisbane. Tom McGregor taky. Ne, musí to vydržet sám. Ať na něho klidně čekají dole ve svém autě. Však on se s nimi vypořádá.Odpajdal do kuchyně, vzal si pivo a zapnul televizi. Občas se podíval na svůj mobil. Ale displej zůstával tmavý. Bolela ho hlava. Odpoledne už zase pálilo slunce. Z mokré ulice stoupala pára. Právě se ještě jednou podíval dolů na parkoviště, ale bílý sedan zmizel. V dalších autech nikdo neseděl. Třeba to vzdali, nebo neměli vůbec spadeno na něho.Zavolal telefonní číslo, které stálo na navštívence Tima Wilcoxe, ale tam se ohlásil jen záznamník a Shane zavěsil. Na navštívence Tima Wilcoxe stála vedle adresy kanceláře i soukromá adresa. Našel ji hned na plánu města. Ulice byla rovnoběžná s tou, v níž bydleli Kim a Frank, odbočovala jen  z hlavní ulice o dva nájezdy dál. Oblékl se a sjel výtahem dolů do haly. Jeho vůz stál na prudkém slunci. Vedro uvnitř mu bralo dech, spustil všechna okna a doufal, že se protivítr při jízdě postará o trochu ochlazení. Zabočil na ulici nahoru k dálnici a musel zastavit v dlouhé koloně před semaforem. Vedro a výfukové plny pronikaly otevřenými okny. Zavřel je a zapnul klimatizaci. Ale než konečně začala chladit, byl už nahoře na Buderimu a zaparkoval v postranní ulici stíněné vysokými stromy před domem Tima a Carol Wilcoxových.Kulhal s berlemi otevřenou zahradní brankou, přes mokrou trávu a pod vysokými  keři, z nichž kapalo. Vzduch voněl sladce po květinách. Domovní dveře moderního bílého nízkého domu se širokým skleněným průčelím byly modré. Žaluzie byly spuštěné. Mohl také jet napřed do kanceláře Tima Wilcoxe, ale cosi ho zavedlo k tomuto soukromému domu. Okamžitě zapudil myšlenku, že to byla naděje, že znovu uvidí Carol. Zazvonil. Uvnitř se ozvalo zabručení, které náhle zmlklo. Krátce poté se otevřely dveře. Díval se na něho kulatý obličej s dvojitou bradou. Kořínky světlých vlasů už dorůstaly tmavě.„Ano?“ zeptala se žena nepříliš přátelsky. V ruce měla hadici vysavače. Shane byl překvapený.„Jsou tu Tim nebo Carol?“ zeptal se.Podezřívavě se na něho podívala. „A kdo jste vy?“„Shane O’Conor.“Otočila se a zařvala: „Carol?“ jako by Carol nedoslýchala, nebo byla v nejzazším koutě zahrady.„To je v pořádku, Mari–Carmen.“ Carol vyšla za ní z bytu. Mari–Carmen už nepoctila Shana dalším pohledem, znovu zapnula vysavač a zmizela v sousední místnosti. Okamžik neříkali ani Carol ani on nic. Byla jen decentně nalíčená, měla na sobě světlezelené dlouhé letní šaty a byla bez bot. Pramínky vlasů jí padaly do čela a na šíji. Vypadala, jako by tělesně pracovala.„Ruším?“ zeptal se.„Ne, jen pojďte dál.“ Ustoupila. Kulhal kolem ní. Zavřela dveře.„Zrovna teď před Vánocemi nám odřekl zahradník. Chtěl posekat trávník a ostříhat keře. Ale ten déšť...“ Šla napřed. Následoval ji kulhaje zastřešenou chodbou, v níž visely tři ptačí klece. Velký bílý papoušek si ho zvědavě prohlížel. Dům se velmi lišil od Kimina a Frankova domu, ačkoliv byl položený podobně, na svahu s pohledem na pobřeží. Obývací pokoj a veranda byly velkorysejší a zařízení modernější. Styl plážový dům by to nazvaly magazíny zabývající se životním stylem.„Vidíte sám, že potřebují ostříhat. Už teď je to pravá džungle,“ řekla.Postavil se vedle ní k zábradlí velkého balkonu a díval se na rozlehlou zahradu plnou pestře kvetoucích keřů. Za ní se prostírala širá pláň k pobřeží, světlý pruh před ocelově modrým mořem. Bzučení vysavače se ozývalo hlasitěji.„Omluvte mne na okamžik,“ řekla a zašla do domu. Potlačil nejistotu ohledně toho, co by měl říkat a na co se ptát, a prostě si dál prohlížel krajinu před sebou. Vysavač přestal bzučet a Carol stála ve dveřích s dvěma sklenicemi v ruce. „Co byste chtěl? Skotskou, gin tonic?“Dobrá, třeba pak začne mluvit, pomyslel si. „Co budete pít vy?“„Skotskou. Člověk po ní – mluví pravdu.“ Zmizela uvnitř a brzy se vrátila s naplněnými sklenicemi. Kostky ledu zarachotily, když mu podala jeho sklenici. Whisky zanechala pocit tepla v krku a v břiše.„A proč jste přišel, detektive?“ Opřela se jako on hřbetem o zábradlí a ze strany ho pozorovala.Cítil její pohled. „Včera na Kimině a Frankově party jste tak náhle zmizela.“„No a?“ V jejím pohledu a držení těla bylo něco vyzývavého. Prohrábla si vlasy.Co tady hledám, dunělo mu v hlavě. Měl bych konečně položit své otázky a potom zmizet. Dobrá, napřed několik nevinných...„Co tak děláte celý den?“ zeptal se konverzačním tónem.Zasmála se, jako by jeho otázku nemohla brát vážně. „Představte si, kdysi  jsem studovala  bytovou architekturu. Každopádně několik semestrů. Teď píšu pro zdejší noviny, dávám tipy, jak se zařídit. Ale zajímá vás to opravdu? Nebo je to jen nevinný úvod k nějakému, řekněme, výslechu?“ Shrnula si z obličeje pramínek vlasů.„Proč bych vás měl chtít vyslýchat, Carol?“„Shane,“ její tón začal být strohý, „nedělejte ze mne hloupou, ano?“„Dobrá. Takže, chtěl jsem vlastně mluvit s Timem.“„Je v kanceláři, předpokládám.“„Tam se jen zapnul záznamník.“„Hm, pak byl jistě někde na cestě.“ Zněla znuděně. Dobrá, bude postupovat přímo. „Chtěl jsem s ním mluvit o Darrenu Martinovi.“Pohled jí ztvrdl. „Proč, detektive?“„Shane.“„Tak, jak kladete otázky, jste tu jako detektiv.“Její poznámku přešel. „Chci vědět, co má Darren Martin společného se smrtí mých kolegů.“V očích jí nenadále zaplanul vztek. „Darren je taky mrtvý, nezapomínejte na to. Znala jsem ho. A vaše kolegy jsem neznala.“„Tak mi o něm něco vyprávějte, abych ho taky poznal.“V jejím obličeji se nic nehnulo. Napila se.Nebude čekat. Když nemluví ona, udělá to on. „Budu vám tedy vyprávět něco o svých kolezích: Andrew Hawkins, třicátník, chtěl se ženit, jeho přítelkyně už si vybrala šaty, dobrý chlap, který se hodně smál a chtěl kupu dětí. Jim Evans, specialista na otisky prstů, absolvoval všechno další vzdělávání a těšil se na to, že příští léto postoupí do našeho oddělení. A Jack, můj partner, by se byl za tři měsíce stal znovu otcem. Kvůli tomu šoku jeho žena předčasně porodila. Dala chlapečkovi jméno otce, kterého nikdy nepozná. Dítě leží v inkubátoru. Nikdo si není jistý, jestli přežije. Tak, teď víte něco o těch dalších mrtvých.“ Srdce mu hněvivě bušilo.Nic neříkala ani se na něho nedívala.Skoro svou sklenici vypil. Vzpomínky se zase vrátily, kolena se mu třásla. Ale teď se nemohl vzdát, musel jí přimět k řeči, a tak řekl co nejklidněji: „Co tu dělají lidé proti nudě?“Okamžik váhala, potom se jí po obličeji mihl úsměv. „Och, berou drogy.“ Stejným tónem mohla říct  „dívají se na televizi nebo surfují.“„Aha. A co vy?“Zvedla sklenici a usmála se na něho přes její okraj. „Občas se napiju alkoholu.“„A Darren?“„To já nevím,“ řekla stručně. Dopila sklenku.Dobrá, bude teď přímý. „Co dělal Darren Martin ve tři hodiny v noci s nějakým mužem v domovním vchodu v Brisbane? A proč ho ten muž zastřelil? Měl u sebe půl kila amfetaminu, extáze a metamfetaminu. Nezajímá vás to?“Hrála si s prázdnou sklenicí v ruce. „Upřímně řečeno ne.“„Ale mě ano, Carol. Chci vědět, s kým tam stál. Protože  to je ten vrah.“Dívala se na  něho, neutrálně, bezvýrazně. „Tak na to přijďte, detektive.“Byl by ji nejraději popadl a zatřásl s ní, ale mírnil se. „Copak vás nešokuje představa, že Darren Martin byl úplně jiný, než přestíral, že je?“Nehnulo to s ní. „Ne. Copak on věděl, kdo jsem ve skutečnosti já ?“„A vy jste ve skutečnosti někdo jiný?“Zasmála se. „Upřímně, Shane, kdy jste vy sám sebou?“Dopil, a Carol mu bez ptaní vzala sklenici z ruky a zašla do domu. Do čeho se to pustil? Nemohl o tom dlouho přemýšlet,  protože se  vrátila se dvěma plnými sklenicemi a jeho mu podala.„Copak se vaši kolegové o ten případ nestarají?“„Ale jistě. Co si myslíte, jak všichni honí vraha policistů, navíc trojnásobného.“„Tak byste jim měl jejich práci nechat.“„Patříte tedy taky k těm, kteří mi radí, abych se zotavil. Nebo snad k těm, kteří mě varují?“ 

Recenze

Celkové hodnocení
0 %
Nikdo zatím produkt nehodnotil
  • 0 ×
  • 0 ×
  • 0 ×
  • 0 ×
  • 0 ×