Smrtihlav v lázních

Autor příběhů zakotvených v realitě nevnímá tvorbu jako volnou hru fantazie, tu však považuje za její složku, ne- li přímo atribut; proud vědomí dle Joyce není jeho pracovní metodou, ale možnou (částečnou) inspirací. Ač se klaní Dostojevskému, nesleduje jeho hloubavost, nýbrž spíše směr, který nastínil detektivkář par excellence Graham Green a v české tvorbě kritizoval (jako nedetektivní) leč ve svých prózách včetně detektivních vždy realizoval Vejvodův přítel a učitel Škvorecký: příběh v sociálně kritickém, reálném kontextu a přitom podmíněný fantazií. Pokouší se tedy o text, jemuž nemá chybět napětí, humor, ale ani surovost doby a dějin, plynoucí přes chamtivost a násilí, jak věří, k nadějné budoucnosti ...   .... často tragikomickými oklikami. Jedna z takových prodlev, tentokrát v Karlových Varech a okolí, by měla tvořit kličky fiktivního děje. Zdá se však, že Vejvodův ďábel fikce tkví právě v reálném detailu, v nezpracované minulosti českoněmeckého pomezí a v živé současnosti světoznámých lázní, kde není stále slyšitelnější a viditelnější ruská přítomnost - a stále hrozivější tlak mezinárodní, zejména východní mafie - pouze kulisou, ač jde o kulturní a jazykovou lázeňskou metropoli, které bylo po staletí západočeským i německým, potažmo evropským kulturním centrem. Bude jím v budoucnu? To není ovšem otázka autoru napínavého příběhu, jehož vražedné drama roste ze současné východozápadní migrace ve specificky karlovarské reallitě ruských heren i narůstající východoslovanské populace v plodném rámci evropské lázeňské kultury, ozvláštněné bohatými dějinami města se stále ještě nezpracovanou totalitní minulostí.