Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Pastičky rozumu - Ekniha

Vyprodáno
 Doručení: v pondělí 17.11. u vás doma (způsoby doručení)
175 Kčvč. DPH
Ušetříte 44 Kč
Běžně 219 Kč
Už název knížky napovídá, že jde o příběhy, které čtenáře vtáhnou do hry, kde tušení ruku v ruce s logikou a poodhaleným tajemstvím kráčí po hranici mezi rozdílnými světy. Celý popis
Pastičky rozumu - Ekniha e-kniha

Bibliografické údaje

Rok vydání:
2008
Počet stran:
224
Další formáty:

Popis produktu

Už název knížky napovídá, že jde o příběhy, které čtenáře vtáhnou do hry, kde tušení ruku v ruce s logikou a poodhaleným tajemstvím kráčí po hranici mezi rozdílnými světy. Mezi světy spravedlnosti a zločinu, vlídnosti a zákeřné škodolibosti, zemité jistoty a nabízených úniků do hájemství fantazie. Pastičky rozumu - nejen ty, které se skrývají v krátkých prózách této knížky - číhají v každodenním životě na každého z nás. A všichni se tak vlastně pohybujeme v krajinách tušení, kam nás povídky zvou... Jen o tom leckdy nevíme. Ukázka z knihyArnošt se s nadějí zahleděl na muže, který právě vešel do dveří. Vykročil mu vstříc, podal mu ruku a nabídl křeslo. Snažil se tvářit povzbudivě a především zcela vyrovnaně - prostě tak, jak má asi člověk v jeho postavení působit. Klient přece přichází proto, aby mu detektiv pomohl, takže Arnošt tu nemůže být jako hromádka neštěstí, plná pochybností a nejistoty. Třebaže... Soukromé obchody teď prostě nejdou - a firma, která si Arnošta před pár měsíci najala, takže získal víceméně jistý výdělek, právě krachuje.Příchozí byl mírně prošedivělý, seriózně vyhlížející muž. Arnošt mu hádal kolem šedesáti a brzy se zjistilo, že se nemýlil. Pán se představil jako Oldřich Vymětal a hned po prvních větách na něm bylo znát, že je zběhlý v pracovním jednání. Stručně vysvětlil, kdo je a oč mu asi tak jde. A okamžitě dodal, že by se na první pohled možná mohlo zdát, že by bylo vhodné informovat policii, ale že pan detektiv - tedy Arnošt Zenek - záhy pochopí, proč to vlastně vhodné není. Jde o rodinnou záležitost.Arnošt si těch pár úvodních vět pozorně vyslechl, ale pak přece jen požádal o podrobnější vysvětlení.A tak se dověděl, že klient pracuje v bankovnictví - a to už dlouho a docela úspěšně. Vydělává slušně, vlastní docela slušný rodinný domek, má hodnou a pochopitelně slušnou manželku... a dceru. Tady žádné hodnocení proneseno nebylo.Jsem racionální člověk. Ne, že bych byl zcela bez fantazie, usmál se lítostivě Oldřich Vymětal, ale jsem ten typ, který bezpečně ví, že za každým úletem do virtuálního světa - jak se teď tak krásně říká - číhají takové ty obyčejné pastičky... jako na myši, víte? Něco jako pastičky rozumu... A ty mě drží v pěkném odstupu od nějakého nepodloženého vymýšlení, eventuálně domýšlení čehokoliv.Jestli on to není nějaký zakuklený poeta, napadlo Arnošta, ale tohle si pochopitelně nechal pro sebe.Jde mi o dceru Simonku, pokračoval klient a nevzrušeně vyložil, že dcera Simonka dělala svým rodičům těžkou hlavu už v dobách gymnaziálních studií, protože její zájmy směřovaly na všechny jiné strany, jen ne ke studiu. A přitom, povzdechl si, projevovala jasný literární talent a hrozně ráda četla... než ovšem propadla televizi, pak počítačovým hrám, internetu... Ale to už nebyla u nás doma, osamostatnila se - a to velice jednoduše. Prostě nám oznámila, že odchází ke svému příteli. Ještě že to bylo až po maturitě - i tak z toho manželka málem dostala infarkt. Sen o dcerušce, která vystuduje Karlovu univerzitu, byl rázem tentam... Tohle jsem vám musel říct, abyste chápal zázemí celého toho případu. Já totiž nejsem příliš tolerantní otec! Ženil jsem se dost pozdě a dalo by se očekávat, že svou dceru budu takříkajíc hýčkat, ale já sám jsem z pěti dětí a mám asi na leccos jiná měřítka. Umím si vážit životních úspěchů - to zcela jistě. Za úspěch ovšem nepovažuju, když se dívenka nastěhuje k drsňákovi s vyholenou lebkou - a především s lebkou uvnitř vygumovanou...!Asi slečna dcera nedrží od jistých věcí patřičný odstup, napadlo Arnošta. Asi tam na ni nikde nečíhají žádné pastičky rozumu. Nahlas se ale zeptal:Přejete si dát svou dceru sledovat?Ale to vůbec ne! To jen abyste chápal... Simonka se odstěhovala, ale po půl roce byla zase doma. Moje manželka zářila, že si dcera z toho svého úletu vzala životní ponaučení... a teď to vemu zkrátka: Podobná situace s odchodem z domova se opakovala ještě třikrát. A pokaždé s jiným partnerem. Vypadalo to tak, že si Simonka vždycky vyrazí někam jako na čundr - jak se říkávalo za mého mládí - a když ji to unaví, zaleze znovu do dobře vybaveného zázemí svých rodičů. Nakonec jsem ji už chtěl zpátky domů nepustit, ale to víte, manželka... A to dá rozum, že jednou musela přijít kosa na kámen: Simonka narazila na nějakého svalovce, který se s ní kupodivu hbitě oženil. Ještě dřív než u nás poprvé - a vlastně i naposledy - zazvonil u dveří. Prostě - takhle nenadále se v našem příbuzenstvu objevil pořízek Jeník. Vypadá tak trochu jako chasník z nějaké staré české pohádky, údajně je to podnikatel, majitel třípokojového bytu, dvou aut a jedné chaty. Já nevím, jak ke svému majetku přišel, ale jedno bylo od začátku jisté - třebaže jsme si navzájem do oka nepadli a příliš slov jsme spolu neztratili, ten chlap ve mně z nějakého důvodu vzbuzoval soucit. Ale ty mé neviditelné pastičky rozumu mě držely od tohohle manželství na distanc. Varující bylo už to, že o svém zeti skoro nic nevím... Simonce jsem pak mezi čtyřma očima řekl: Kdyby něco - vzpomeň si na tetu Lízu!... Abyste tomu rozuměl, mám sestru, která se bohužel do jisté míry mohla stát Simonce životním vzorem. Taky měla pořád nějaké milostné pletky a nakonec se tajně vdala. Náš táta to odevzdaně spolkl, ale když Líza přijela po dvou letech s brekem a dítětem domů, že si s manželem nerozumí a že už se k němu nevrátí, tak se táta zeptal: On to dítě bije? Nebo snad tebe? Ne, brečela Líza, ale já si s ním nějak nerozumím... A táta se podíval na pendlovky a řekl: Za půl hodiny ti jede vlak zpátky k vám do města. Tam máš teď rodinu, tam teď patříš! Máma to obrečela, že to je ukrutnost, ale co myslíte? Líza pak měla ještě tři další děti a manželství klape do dneška.Taky to tak ale dopadnout nemuselo, podotkl Arnošt a prošedivělý pan Vymětal přikývl.Jistěže, to já jen abyste pochopil, co jsem to Simonce vlastně tou připomínkou tety Lízy řekl... Ostatně, vzala si to zřejmě k srdci a až donedávna se u nás neukázala. A to nepřišla s tím, že se chce vrátit, sháněla jenom kontakt na jednoho známého lékaře. Psychiatra.Měla nějaké problémy?Nepřímo, přikývl klient. Nejdřív si na nic nestěžovala, dokonce se smála, že se nám znovu na krk už nemíní pověsit, že si žije podle svých představ - a jen podotkla, že všeho moc škodí - i práce. A že by Jeník potřeboval víc relaxovat - a že by se ten náš známý psychiatr mohl hodit. Asi po týdnu se objevila znovu a na otázku, jak to dopadlo s relaxováním, jen mávla rukou, že Jeník stejně relaxovat nechce. A při další návštěvě nám mile oznámila, že na čas nebude s Jeníkem bydlet, protože on teď bere nějaké léky, našla mu je ve skříni v kapse u saka. Po těch lécích prý může dojít kromě hyperaktivity i k psychickým změnám osobnosti - dočetla se to v příbalovém letáku - v těch informacích, co u všech léků bývají. Nějaké psychické změny osobnosti - to se mi zdálo za vlasy přitažené, ale Simonka hned prohlásila: Nebojte se, už jsem taky moudřejší, než jsem byla, k psychiatrovi jsem si zašla sama - i když k jinému, než k tomu vašemu - řekla jsem mu, co to Jeník potají polyká, a on z toho tedy nebyl nadšený. Nakonec mi poradil, že nejlepší bude na čas se od manžela vzdálit. Pronajala jsem si garsonku, Jeníkovi jsem řekla, že odjíždím na léčení do sanatoria, kde mě nemá nikdo navštěvovat... Peníze mám, těch mi manžel dává zatím dost. V tom není problém. Problém je jedině v těch jeho lécích. Jak k nim přišel, to nevím, u toho vašeho známého doktora, kterého jsem mu doporučila, ale rozhodně nebyl, jak jsem si původně myslela. Veškerou mou starost o jeho zdraví manžel ignoruje, ty bůhvíjak získané léky samozřejmě bere potají a směje se, že násilím ho k nějakému psychiatrovi nedostanu, to by prý musel něco provést. Jenže - to mám čekat, až něco provede a někdo ho začne řádně léčit?Moc jsem z toho jejího výkladu moudrý nebyl a taky jsem jí po pravdě řečeno všechno nevěřil. Manželství prostě ztroskotalo, ona z hrdosti nechce opakovat příběh tety Lízy - možná si opravdu myslí, že bych ji vyhodil...A nevyhodil?Teď už si nejsem tak jistý... usmál se smutně klient. Manželka se rozbrečela - a prý: Simonko, to se prozradí, že nejsi na léčení, že bydlíš někde v garsonce... Byl jsem vlastně stejného názoru - a připadalo mi, že obě dvě čekají, až to vyřeším tím, že Simonku zase vezmeme domů. Jenže mně se to pořád nějak nezdálo - a tak jsem se naschvál dost chladně optal: A co my s tím...? Nic, ujistila mě Simonka. Jenom snad... Kdybys šel se mnou do našeho bytu, až Jeník nebude doma. Já si odtud potřebuju vzít pár svých osobních věcí...Namítl jsem, že její manžel jistě pozná, že něco z bytu odnesla, ale Simonka se tomu zasmála: Vůbec nemá přes mé věci přehled! A jeho okrást přece o nic nechci! A kromě toho - počítám přece samozřejmě s tím, že se tam zase vrátím. Domluvila jsem se s jeho kamarády, slíbili mi, že ho prostě k pořádnému léčení donutí.Manželka mi s pláčem začala dokazovat, že na dceřině postupu přece nic úplně špatného není, že ten její odchod z Jeníkovy blízkosti je koneckonců aspoň nějaké, dočasné řešení... a až Jeník nebude mít problémy... Jaké vlastně to jsou problémy, zeptal jsem se a Simonka se úplně rozklepala, když znovu spustila o změně osobnosti, záludném chování, možné brutalitě... Před tím vším ji její psychiatr varoval a zdůrazňoval, že Simončin manžel se musí opravdu začít léčit u odborníka a nesmí polykat prášky, které si sehnal bůhvíjak a sám si je naordinoval. Chtěl jsem od dcery vědět, jak se ten lék jmenuje, napadlo mě pochopitelně, že věc prokonzultuju u našeho známého psychiatra. Simonka si název nepamatovala, má prý ho ale někde poznamenaný a její psychiatr okamžitě věděl, oč jde.Nakonec jsem s ní do toho jejich bytu šel... Dobře mi při tom nebylo. Čekal jsem, že se Jeník třeba každou chvíli vrátí... Nejdřív jsem postával v předsíni, ale pak jsem přece jen poslechl dceru a pohodlně se usadil do křesla v obýváku. Simonce to trvalo asi dvacet minut, než si - především v ložnici - naskládala své věci do velké kabely, pak ještě chvíli pobíhala po celém bytě a když se ke mně vrátila, byla zjevně s výsledkem své návštěvy spokojená. Dokonce se podivila, proč jsem si nepustil televizi, že to by Jeník přece nepoznal. Počítač, to prý by bylo něco jiného. Pokud manžela ten lék úplně nevyšinul, tak určitě pořád vyznává jako božstvo internet, elektronickou poštu... Chtěl jsem poznamenat, že já proti elektronické poště taky nic nemám, ale vtom se dcera zarazila a skoro hystericky vyjekla: Možná už ale vyšinutej je! A ukázala k oknu, kde na stolku ležel štůsek docela normálních papírových poštovních obálek.Pravda je, že jsem si jich předtím ani nevšiml, a pravda taky je, že mě okamžitě něco při pohledu na ně zarazilo. Něco mi připomínaly... Byly nějak zvláštně vroubkované, skoro zdeformované - možná to byl kaz materiálu... Dcera nad nimi kroutila hlavou, hystericky se smála a já jsem přemýšlel, jak si nenápadně jednu z těch obálek vzít. Nakonec se mi to usnadnilo tím, že Simonka najednou začala spěchat, jako by ji zem pálila pod nohama. Rázem byla v předsíni - a mně se podařilo jednu obálku sebrat. A teď se podívejte!Nadechl se a vytáhl z kufříku průsvitné desky a vzápětí vysypal na stůl několik obálek. Na všech bylo jeho jméno a adresa. Na všech kromě jedné. Podívejte se dovnitř! Ale nepřeházejte to! Datum na razítku a obsah mají souvislost.Z každé obálky s adresou Arnošt vylovil papírové měřítko. Různě dlouhé. To s nejstarším datem odeslání mělo šest centimetrů. Když se obálky srovnaly podle dat, bylo jasné, že vždycky po týdnu jeden centimetr ubyl. Poslední obálka už skrývala jen centimetry dva. V obálce bez adresy nebylo nic.To je ta, kterou jsem sebral v jejich bytě, podotkl klient. Tak co tomu říkáte?Obálky byly skutečně stejné. Se stejným, takřka deformujícím neobvyklým vroubkováním.Arnošt nerozhodně pokrčil rameny.To přece může být náhoda! A jak si vůbec tyhle zásilky, které - jak předpokládám, vám chodí týdně poštou, vykládáte?Asi mi někdo sděluje, že se blíží nějaký termín. Ale až do té chvíle, než jsem uviděl obálky na stolku v zeťově bytě, jsem si myslel, že jde o svéráznou připomínku něčeho, na co obvykle zapomínám. Třeba na sjezd abiturientů. Nebo na něčí narozeniny. Odjakživa na různé ty oslavy zapomínám a spousta mých známých to ví. Tak jsem jen čekal, kdy mi to onen střihač centimetrů, který se zatím zřejmě baví mými předpokládanými rozpaky, připomene takříkajíc polopatě.Takže teď jste změnil názor?Teď jsem přinejmenším znejistěl.Řekl jste o tom všem dceři?Ne. Nejdřív jsem si chtěl obálky doma porovnat - a když jsem zjistil, že opravdu stejné jsou, neměl jsem to vlastně komu říct. Manželku jsem nechtěl lekat a Simonka se od té chvíle, kdy jsme se před jejich domem rozloučili, neozvala. Lépe řečeno - poslala jenom esemesku. Z telefonní budky. Mobil prý jí spadl do plného umyvadla. Musí si pořídit jiný.To je tedy nešikovná, podotkl pochybovačně Arnošt.Hlavně zbrklá, kývl klient. Klidně se to mohlo stát.Kde má tu garsoniéru?Nevím.Ale říkal jste, že nechcete, abych vaši dceru sledoval! Tedy ji ani nemám hledat?Ona se ozve, řekl s jistotou klient. Já potřebuju něco jiného. Zjistěte mi všechno, co je možné, o tom mém zeti. Základní informace vám pochopitelně dám, ale moc jich není...Nebylo.Kupodivu ale stačilo jméno firmy - a stopa k Simončinu manželovi byla rázem dost zřetelná. Arnošt se poměrně brzy dověděl, že Jeník je skutečně spolumajitelem prosperující stavební firmy, která má zakázky málem po celé republice. A že pan Jan Honzák, jak se správně Jeník jmenuje, bývá skoro pořád na cestách. Je to superworkoholik, říkalo se o něm.To byly informace takříkajíc kuloárové. K tomu se Arnošt ještě dověděl, že pokud někdo chce jednat s panem Honzákem pracovně, ze všeho nejlepší je udělat to prostřednictvím tiskového mluvčího firmy, a na toho je zase nejlepší obrátit se přes internet. Arnošt si ovšem nebyl jist, zda jeho klient Oldřich Vymětal, Honzákův tchán, má zájem právě o takovýhle kontakt... A pokud jde o Honzákovy vztahy nepracovní? Arnošt se doslechl o jakémsi Jeníkově dávném kamarádovi. Jezdí prý spolu někam za Prahu na ryby. O manželství pana Honzáka nikde nepadlo ani slovo. Jestli o něm vůbec někdo ví... uvědomil si Arnošt.

Recenze

Celkové hodnocení
0 %
Nikdo zatím produkt nehodnotil
  • 0 ×
  • 0 ×
  • 0 ×
  • 0 ×
  • 0 ×

Prodejci

Knižní tituly v elektronické verzi si můžete objednat pouze u našich partnerů. K nákupu vám doporučuje tyto prodejce:

Naše knihy prodávají také: